Sychravé počasí posledních dnů. Období teplých ponožek, šípkového čaje a voňavého štrůdlu. A taky období, kdy se do obliby opět dostávají knížky. Máme pro vás dva tipy. Ta první teprve vyjde. Ta druhá vyšla už v roce 2004 a v posledních dnech je její název skloňován hlavně s neslavně “smáznutým“ oceněním pro Jiřího Brady. Útlý svazeček by vám v knihovně chybět neměl. Je výjimečnou vzpomínkou na období holokaustu a nově taky připomínkou ostudného jednání vysokých činitelů. Další přívlastky si každý jistě doplní sám.

Kdo je, sakra, Kafka?

Autorka románu se narodila v Tel Avivu v roce 1953. Dětství prožila ve čtvrti Bicaron. V té době to byla část města, ve které žili převážně uprchlíci. Ona sama byla jedním z nich. S hebrejštinou se dostala do kontaktu až v první třídě. Patří do generace dětí, jejichž rodiče přežili šoa a sami se museli potýkat se svým novým životem “po“. V některých rodinách se o holokaustu nemluvilo vůbec, v jiných jen málo. Když se k tématu dostala řeč, zavládlo mlčení. Sama autorka o svém vztahu s matkou naspala poutavou knihu Mlčení mé matky. Lizzie Doronová působí už mnoho let v iniciativách, které mají za cíl sblížit Palestince a Izraelce. V nové vlasti podporují demokracii a rovnost obou národů, bez ohledu na původ a náboženství. Je držitelkou několika prestižních ocenění a její knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Poslední román, Kdo je, sakra, Kafka vyjde v češtině na začátku listopadu.

Když se během konference setká spisovatelka z Tel Avivu a palestinský mírový aktivista, málokoho napadne, že by mohli být přátele. Cesta je to sice složitá, ale blízký vztah mezi nimi vznikne. Musí překonat celou řadu názorových roztržek, které je čelem staví k jediné otázce: „Může takové souznění skutečně existovat?“ Vztah plný přátelství, laskavosti i nebezpečných hádek má být jakýmsi zrcadlem místní společnosti. Popisuje to, o čem má mnoho lidí z Evropy pouze rozostřené představy. Zároveň vysvětluje, proč se radám od evropských psacích stolů můžou místní jedině vysmát.

Hanin kufřík

Záležitost, která je v posledních dnech hojně skloňovaná má i své světlé stránky. Mimo jiné lze doufat, že spousta lidí, kteří to dosud neudělali, po zmiňované knize sáhnou. Dnes je Hanin kufřík přirovnáván k příběhu Anny Frankové.  A přitom stačilo málo a vůbec by nevznikl. Jiří Brady byl i se svou sestrou v dětském věku deportován do terezínského ghetta. Odtud putovali do Osvětimi. Jen s malým kufříkem. Na něm každý napsáno své jméno. Zatímco staršímu Jiřímu se podařilo zachránit útěkem z pochodu smrti, jeho sestra byla krátce po příjezdu zplynována. Jiří emigroval do Kanady a o své sestře už nikdy neslyšel. Svět je ale malý. Z neznámých důvodů byl kufřík jeho sestry nalezen v japonském muzeu holokaustu. Jeho zakladatelka Tuniko Išioka vypátrala bratra majitelky, zrekonstruovala její příběh a společně s Jiřím dnes pořádá řadu konferencí a besed právě na téma holokaust. Příběh Hanina kufříku byl sepsán, zfilmován a zpracován i jako divadelní scénář. A zatímco v zahraničí se jedná o poměrně známou knihu, u nás se stále spíše připomíná. Teď je ideální čas doplnit možnou skulinku v literárním rozhledu.