Nevládní organizace UN Watch se postarala o virální kauzu, když ostře zkritizovala jednání švédské vládní delegace na oficiální návštěvě Íránu. Vadilo jí, že početné ženské členky výpravy, včetně ministryně pro obchod a záležitosti EU Ann Linde, se podřídily íránským zákonným normám předepisujícím ženám zahalování a před prezidenta Rúháního předstoupily v dlouhých kabátech a šátcích.

UN Watch, který nástup zahalených Švédek nazval v titulku „pochodem hanby“, dal tuto událost do kontrastu s faktem, že současná švédská vláda sama sebe označuje za „feministickou“ a deklaruje úmysl feministické principy prosazovat mezinárodně. Odvolal se rovněž na názory v Londýně žijící íránské aktivistky a zakladatelky známé iniciativy My Stealthy Freedom Masíh Alinedžád, podle níž by zahraniční návštěvy měly íránský zákon o povinném zahalování naschvál ignorovat. Údajné pokrytectví Švédů pak měl potrhnout nedávný článek, v němž švédská místopředsedkyně vlády Isabella Lövin kritizuje rozhodnutí amerického prezidenta Donalda Trumpa zastavit finanční podporu humanitárním organizacím, které „propagují“ umělé přerušení těhotenství (těžko ovšem říct, jakou nekonzistenci v tom pracovníci UN Watch spatřují).

 

Dobré feministky haní muslimy

Protesty íránských aktivistek, které se vymezují proti povinnému nošení šátků a očekávají ze zahraničí pro svou věc podporu, jsou pochopitelné a nad jejich argumenty je jistě dobré přemýšlet. Proč však švédská návštěva vzbudila takové pozdvižení i mezi nejrůznějšími západními komentátory a běžným internetovým lidem? V čem se jednání švédské delegace tolik vymykalo běžným protokolárním zvyklostem, že si vysloužilo ostré odsudky za údajné pokrytectví a hanebnost? Proč se někde mluví dokonce o „zradě feminismu“?

A je vůbec překvapivé, že největší ohlas si zpráva nakonec vysloužila u konzervativních kruhů, kterým dlouhodobě leží v žaludku jak sociálně-demokratické Švédsko, tak feminismus a muslimové? Konzervativní duo Roman Joch a Matyáš Zrno (společně vystupující pod názvem „Občanský institut“), například události věnovalo hned dva facebookové posty, v nichž poprvé v životě někoho kritizovalo za to, že je feministický málo. Z mnoha internetových komentářů by se mohlo zdát, že boj proti islámským šátkům (a islámu obecně) je jediná možná agenda, kterou konzervativci feminismu povolují.

 

Když politikové ustupují

Švédové to přitom schytávají za něco, co je v politice zcela běžné: Se státy, s nimiž je potřeba jednat k naplnění vlastních strategických zájmů, se komunikuje s úctou a respektem i v případě, že si v mnoha ohledech zasluhují tvrdou kritiku. A ne úplně zřídka se jim vychází vstříc i v poměrně absurdních požadavcích.

Většina západních zemí dnes například v zájmu udržení vztahů s Čínskou lidovou republikou formálně neuznává demokratickou Čínskou republiku na Tchwaj-wanu a předstírá, že jde jen o jednu z čínských provincií (představitelé České republiky mají tendenci Číňany o své náklonnosti k „politice jedné Číny“ ujišťovat obzvláště snaživě). Jiný příklad by mohl být čtenářům Shekelu ještě bližší – většina zemí světa se snaží předstírat, že hlavním městem Izraele není Jeruzalém, aby tak nerozzlobila Araby a dala symbolicky najevo přetrvávající oddanost původním plánům OSN na dělení Palestiny. Takové popírání faktického stavu věcí však kupodivu popuzuje mnohem méně lidí, než prosté dodržování íránského zahalovacího zákona.

Politika je odjakživa prostoupená nutností vyvažovat ideály s pragmatickými zájmy. Obojí někdy může být v naprostém souladu, ale mnohem častěji je třeba mezi nimi hledat akceptovatelný kompromis. Nemyslím si přitom, že obléknutí se do konzervativního oděvu odpovídajícího islámským normám cudnosti je ústupkem za hranici morálky.

 

Mají se ruce podávat, nebo být zdvihány v pěst?

Neznamená to však, že íránské aktivistky, které jednání švédské delegace rovněž kritizují, se nutně mýlí. Zastávají jen jiný přístup k věci. V historii můžeme pozorovat, že prosazování různých společenských změn se vždy vedlo dvěma hlavními směry – jeden byl diplomatický a chápavý k postojům protistrany, druhý provokativní a nezajímající se o to, zda náhodou protistrana nebude pobouřena.

Oba přístupy přitom obvykle fungovaly v součinnosti a oba přispěly k tomu, aby kýžených změn bylo opravdu dosaženo. Některé britské sufražetky psaly kultivované prosebné dopisy politikům, jiné se přivazovaly k zábradlím a držely protestní hladovky. Martin Luther King se mezi černochy a bělochy snažil vyjednat toleranci a empatický přístup, Rosa Parks jednoduše odmítla podřídit se platným, leč rasistickým zákonům.

Jestli chce jít švédská vláda v otázce Íránu a jeho patriarchálních zákonů cestou Martina Luthera Kinga, zatím nevíme. Ale je nesmysl ji odsuzovat jen pro to, že se nevydala cestou Rosy Parks.

Ženy ze švédské delegace samozřejmě protestní gesto učinit mohly. To, že se rozhodly ho neučinit a namísto toho jednat s íránskými představiteli způsobem, který oni sami považují za respektující, ovšem není automaticky morální přečin. A už vůbec to nemusí být špatné rozhodnutí ze strategického hlediska. Větší zapojení Íránu do mezinárodního obchodu totiž může dát západním zemím do rukou silnější páky, aby jej mohly k uvolnění občanských svobod tlačit. Materiální prosperita je navíc obvykle velmi dobrou prevencí šíření násilného radikalismu mezi obyčejnými lidmi.

V době, kdy se z tvrdě autoritářského režimu v demokracii změnil třeba zmíněný Tchaj-wan, se již desítky let těšil západní přízni, nikoli bojkotům, odmítání spolupráce a ignorování toho, co jeho vláda považovala za důležité. Tento argument si samozřejmě říká o smeč poukázáním na situaci v pevninské Číně, kterou hospodářský růst a integrace do globálního trhu zatím k liberální demokracii nedovedl. I ona ale ušla pořádný kus cesty od roku 1972, kdy ji – v době, kdy ještě dobíhalo nevýslovně barbarské a tyranské období Kulturní revoluce – americký prezident Nixon navštívil s nabídkou navázání přátelských vztahů. A není známo, že by u toho prováděl nějaká protestní gesta.

4 Komentářů

  1. Jan Červenka
    18.2.2017 – 22 Shevat 5777 v 21:46 — Odpovědět

    Já myslím, že věc je prostá jako facka. Když někam přijedu, tak je naprosto samozřejmé, že se budu chovat podle pravidel hostitele. Můj dům, moje pravidla, tvůj dům, tvoje pravidla. A pokud se někdo u mě doma nebude chovat v souladu s mými pravidly, vyprovodím ho tak rychle, že nestačí říct ani Joch. Nu, a kdyby mi byla příliš proti mysli pravidla někoho jiného, tak k němu holt nejdu, No a jen tak mimochodem, jako zuřivej islamofob a zarytej antifeminista musím naprosto nechutně sexisticky a politicky nekorektné podotknout, že některým těm Švédkám hidžáb docela slušel. A ještě úplně na závěr, Roman Joch podle mě není žádný konzervativec, ale atlantoidní komsomolec-trockista.

    1
    2
  2. Kanioková
    26.2.2017 – 30 Shevat 5777 v 20:05 — Odpovědět

    Ani Merkelová, ani další političky Západu se do hidžábu nehalí ! Jen socialistické Švédsko už definitivně ztrácí páteř.
    Skandinávie: Citadela antisemitismu Západu – https://www.gatestoneinstitute.org/9924/scandinavia-antisemitism
    Švédsko není morální supervelmoc – https://www.minervanett.no/sverige-moralsk-stormakt/

    4
    0
  3. Erich
    27.2.2017 – 1 Adar 5777 v 11:14 — Odpovědět

    Paní Kanioková berte to i z té pozitivní stránky. Pro ty švédky nebude problémem pohybovat se třeba v takovémto prostředí, což je pozitivní zjištění. Jinak že nechám pozdravovat Kopretinku.

    https://s.yimg.com/ny/api/res/1.2/b6PlNfdUYQAx8NszFi6kFA–/YXBwaWQ9aGlnaGxhbmRlcjtzbT0xO3c9ODAwO2lsPXBsYW5l/http://media.zenfs.com/en_us/News/afp.com/5f93285ff2dc6cd2ad6f658462014f1d1b7c3804.jpg

    0
    0
  4. vaclav kubka
    7.3.2017 – 9 Adar 5777 v 19:56 — Odpovědět

    Vivat Marine le Pene, https://www.youtube.com/watch?v=OeY03WCKbgA

    2
    0

Napsat komentář: vaclav kubka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Na konci světa doleva. Film o přistěhovalecké deziluzi.

Další článek

Třináct článků desatera (01)