Indové svou zemi někdy hrdě nazývají „největší demokracií na světě“. Bohužel tím odkazují pouze k velikosti její populace, nikoli k velikosti občanských svobod, které zajišťuje. Na jednu stranu je Indická republika opravdu výjimečná svým postavením jediné rozvojové země, která byla založena jako liberální demokracie a v průběhu let nezdegenerovala v diktaturu (pomineme-li přechodné období výjimečného stavu v polovině 70. let). V posledních letech v ní dokonce můžeme pozorovat i rozkvět střední třídy a občanské společnosti. Její činnost však stále naráží na masový odpor krajně konzervativních kruhů, které žádnou diskuzi a názorovou pluralitu nepřipouští.

Za vlast a za bohy

Aktuální kauza, která živí indická média, se točí kolem dvacetileté studentky GurMehar Kaur. Tato moderně a liberálně smýšlející dívka přitom neudělala nic, co by na Západě budilo jakkoli výjimečnou pozornost. V posledních dnech akorát pomohla zorganizovat a na Twitteru poté podpořila studentskou demonstraci vůči radikální, nábožensky-nacionalistické studentské organizaci ABVP (Akhil Bharatiya Vidyarthi Parishad, Celonidický studentský koncil).

Ta nejprve donutila vedení dillíjské vysoké školy Ramjas College zrušit seminář pořádaný studentským literárním spolkem, na nějž byli pozvaní i dva studenti z jiné university, kteří za sebou mají ultralevicovou minulost (jejich hlavním přečinem v očích ABVP nicméně mělo být jen vykřikování „proti-indických“ sloganů požadujících nezávislost Kašmíru). Když poté studenti proti tomuto kroku, který vnímali jako porušení svobody slova, uspořádali protest, členové ABVP je fyzicky napadli. Přítomná policie přitom údajně násilí jen nečinně přihlížela.

ABVP je jednou z mnoha organizací náležících do rozlehlé sítě spolků hlásících se k hinduistickému nacionalismu (konkrétně k jeho formě známé jako Hindutva). Tato ideologie považující pouze hinduisty za „pravé Indy“ a tvrdící, že právě hinduismus by měl formovat indické politické a sociální zřízení, na počátku 20. století představovala militantního rivala sekularistické, socialistické a britským vzorem inspirované politiky prosazované Gandhim a Nehruem (hlásil se k ní i Gandhiho vrah Nathuram Godse). Na svůj triumf si ale musela počkat do 80. let, kdy o sobě dala vědět jak politickými úspěchy, tak nesnášenlivými útoky svých radikálů vůči křesťanům a zejména muslimům. Výhružky a násilí tedy nejsou u některých radikálních hinduisticko-nacionalistických organizací ničím výjimečným. Mezi jejich původní inspirační zdroje ostatně patří i italští fašisté.

Sympatizanti ABVP v rámci šablonovitého myšlení nedovedou vidět své kritiky jinak něž jako muslimy či komunisty (případně muslimo-komunisty, obě skupiny nakonec podle nich mají mít za cíl zničení hinduismu). I stoupence tradiční indické sekulární levice s despektem označují za „pseudo-sekularisty“ či „sickularisty“. Není tedy překvapivé, že ani na Kauřin protest vůči násilí na akademické půdě nebyli ochotní nahlížet jinak, než jako na domnělý projev protiindického (čti protihinduistického) sentimentu. A našli si pro svá podezření „důkaz“: Video, kterým na sebe GurMehar Kaur upozornila již před několika měsíci.

Kdo zabil kapitána Singha?

GurMehar na videu ukazuje několik ručně psaných transparentů, skrze něž vyzývá ke smíru mezi Indií a Pákistánem. Prozrazuje na sebe, že její otec, armádní kapitán Mandeep Singh (odlišnost příjmení otce a dcery v tomto případě vychází ze sikhské tradice), padl během Kargilské války (relativně malého pohraničního konfliktu na sporném územím Kašmíru, který se udál v roce 1999), což ji v dětství vedlo k nenávisti k Pákistáncům a muslimům (neboť obě skupiny ztotožňovala). Měla se prý dokonce pokusit pobodat náhodnou ženu v burce, načež jí její matka vysvětlila, že „válka, nikoli Pákistán, zabila jejího otce“.

Právě tato věta, vytržená z kontextu celé výpovědi, se najednou stala terčem rozsáhlého výsměchu na sociálních sítích. Na obrázcích, které ji mají parodovat, se objevuje Hitler („Nezabil jsem Židy, to plyn je zabil“), Usáma bin Ládin, či Indy nenáviděný mafián a sponzor terorismu Dawood Ibrahim. Nešlo přitom jen o náhodné trolly z lidu, na vlnu odporu vůči Kaur naskočili i mnozí politici a nejrůznější celebrity – například filmový herec Randeep Hooda (i některým českým divákům známý třeba z filmů Highway či Sultan), či slavný kriketový hráč Virender Sehwag. Ten po kritice absurdně prohlásil, že jeho Tweet o tom, že za jeho sportovními úspěchy nestojí on, ale jeho kriketová pálka, napsal jen „pro zábavu“.

Spíše k pláči, nežli k smíchu

Smát se ale moc není čemu. Jednak je celá dehonestačně-výsměšná kampaň vůči Kaur postavená na záměrné dezinterpretaci jejího obrazného výroku. Studentka ve videu jednoduše upozorňuje na fakt, že její otec nebyl jediným člověkem, který ve válce zahynul a říká, že oboustranné směřování k míru může zabránit tomu, aby další indické a pákistánské děti vyrůstaly bez otců. Dále je třeba podotknout, že trollové celou záležitost staví na hlavu z morálního hlediska – Kaur, která je jednou z nepřímých obětí indo-pákistánské nevraživosti a která mluví o překonávání vlastní nenávisti, je najednou vykreslována jako „protistátní element“. Zaráží to o to víc, s jakou pompou Indové o padlých vojácích mluví (i v anglojazyčných médiích zásadně jako o „mučednících“). Jejich rodiny už si asi úctu nezasluhují. Alespoň ne tehdy, pokud nemají „ty správné“ názory.

Nejvíc alarmující na celé věci je ale skutečnost, že někteří zástupci indické elity necítí potřebu odsuzovat násilnické nacionalistické gaunery, ale svobodomyslné studenty, kteří se vůči nim ohrazují. V případu GurMehar Kaur nakonec nešlo jen o nějaké nevinné trollení – Sewag, Hooda a jiné osobnosti, které v mladé studentce spatřovali jakéhosi nastrčeného protistátního agenta, mimo jiné nepřímo podpořili i lidi, kteří Kaur zasypali výhružkami smrtí a znásilněním.

Kvůli nim se nakonec byla nucena uchýlit pod policejní ochranu.

Hořké nápoje v dillíjské čajovně

Exponované osobnosti indického veřejného života se nepříjemně neodkopávají poprvé. Mnohé tak učinily již před rokem, kdy tamní společností cloumala debata ohledně vzrůstající netolerance. Po mnohých incidentech, mezi něž patřilo i zlynčování muže na základě fámy, že jedl hovězí maso (přičemž někteří politici se nestyděli onen lynč obhajovat jakožto hrdinný vlastenecký akt), ji rozpoutala část významných osobností z oblasti vědy a kultury (Jiří Ovčáček by jistě mluvil o „dillíjské čajovně“).

Tehdejší protesty byly částečně motivované i nespokojeností s výkony vládní strany BJP, která se též hlásí k hinduistickému nacionalismu. S politickým úspěchem se stala relativně umírněnou a i svou volební kampaň nezakládala na náboženských tématech, ale na příslibech ekonomického rozvoje, a tedy i prosperity pro všechny. Když se však sliby o ekonomickém růstu nenaplnily a politici z BJP namísto o plánech na rychlovlakové tratě začali mluvit třeba o tom, že Indové již před tisíci let ovládali genetické inženýrství, pro mnoho liberálních a sekulárních voličů, kterým se zalíbila původní rétorika pokroku, to bylo hořké zklamání.

Reakce nacionalistů na protivládní kritiku, která mimo jiné poukazovala na to, že Indie má být přeci podle vlastní ústavy sekulární a liberální demokracií, většinou nebyly příliš konstruktivní. Nesly se hlavně v duchu pomyslného výroku “Co si vůbec dovoluješ kritizovat tak úžasně demokratickou a tolerantní zemi jako je Indie, ty vlastizrádná komunisticko-muslimská zrůdo?”

Americký politický komentátor Fareed Zakaria, sám indického původu, často opakuje, že zatímco Čína roste díky své vládě, Indie roste své vládě navzdory. S tímto názorem se očividně ztotožňuje i GurMehar Kaur, když ve svém videu mimo jiné tvrdí, že země, jejíž vedení provozuje politiku třetího světa, nemůže snít o tom, že pronikne do světa prvního.

Ohlasy, které vyvolalo její pozdější protestní gesto, ovšem také ukázaly, že problém není jen v nejvyšší politice, ale v celkové politické kultuře a hlavně ve společenském klimatu. To není dobrá zpráva, protože jeho změnu, na rozdíl od změny vlády, bohužel ani optimisté nemohou očekávat v termínu příštích voleb.