Nemá cenu přilévat oleje do ohně. Ale tam, kde žádný nehoří, to vlastně nepřipadá v úvahu. Znovu se vracím k tomu, co se děje v Prostějově. Kdysi hlavním sídle moravské haskaly – židovského osvícenství.

Zatímco první emancipační myšlenky a snahy se mezi pražským židovstem (úzce napojeným na Berlín)  objevují díky osobnosti Barucha Jeitelese (1762-1813) již na konci 18. století, na Moravu nový myšlenkový směr přichází teprve počátkem století devatenáctého – 1820, 1830 a dále. Jeho hlavními sídly se na Moravě stávají dosavadní slovutné a tradiční bašty učenosti, jakými jsou židovské obce v Boskovicích, Třebíči, Rousínově, Mikulově a také v Prostějově. Prostějov pochopitelně nebyl duchovním centrem moravské haskaly, ale rozhodně jedním z důležitých center. I to dokazuje, že kontakty mezi moravskými židovskými obcemi byly svěží a čilé.  Je jen s podivem, že se nezapojily také obce v Holešově a Kojetíně, ale je docela možné, že tam měli více starostí s tím, jak se srovnat s následky působení Šabataje Cvi a myšlenek sabatiánů.

V době, o které mluvím, tedy počátkem 19. století, býval Prostějov druhou nejpočetnější židovskou obcí na celé Moravě. Není divu, s počínajícím osvícenstvím a nastupující průmyslovou revolucí první poloviny tohoto století sem vstupuje textilní průmysl. Kdysi chlouba dnes zdecimovaného Prostějova. Židé sem ale nepřicházeli jen kvůli podnikání. Anebo přinejmenším, ačkoli podnikali, nezapomínali na osvětu, vzdělávání a altruismus.  Finančním pilířem prostějovské obce byl pan Fejš (Veit – Vítek) Ehrenstamm, který umírá v roce 1823. To označení “finanční pilíř” není  ani nadsázka ani profesionální deformace člověka, který už patnáct let čte poněkud nadsazené hyperboly na židovských macejvách. Pan Fejš žil v době napoleonských válek a ke svému poměrně opulentnímu majetku se dopracoval jako dodavatel zásob pro rakousko-uherskou armádu – sůl, tabák, víno, obilí, sukno, koně a především uniformy. Například celo-rakouská vojenská zakázka na uniformy pro rok 1812 byla šťastnou náhodou svěřena právě jemu.

To je ovšem jen jedna tvář židovského „vykořisťovatele“.  Pan Fejš investoval obrovskou část svého jmění do služby ostatním. V roce 1820 nechává na vlastní náklady postavit budovu náboženského učiliště. Je zakladatelem nadace podporující studia nejchudších dětí, je také otcem knihovny (původně soukromé), která obsahovala jak tituly klasické rabínské literatury, tak i učebnice jazyka, etiky, astronomie, zeměpisu a filosofie. Tehdy to znamenalo daleko víc, než když si nějaký ex-prezident žárlící na jiného ex-prezidenta založí „svoji“ knihovnu, kam nikdo moc nechodí, protože je naládovaná prezidentskými deníčky, které v Levných knihách seženete za pouhou desetikorunu a i tam jsou neprodejné.

V Ehrenstammových stopách pak kráčeli další prostějovští židé. Například pan Jacob Steinschneider (1782-1856), jehož dům se stal vlastně malou univerzitou, kde se studoval nejen talmud ale i sekulární obory anebo pan Gideon Brecher (1797-1865), původně žák proslulého Mordechaje Benneta, který na čas působil jako soukromý učitel v Rousínově v okruhu rav Josefa Flesche, poté v Pešti vystudoval medicínu, aby se pak jako již renomovaný lékař vrátil do Prostějova. Výčet by mohl pokračovat, protože hanáckým Manchesterem a jeho duchovním centrem prošla celá řada význačných osobností.  A mnozí z nich, jejich učitelé anebo předkové a příbuzní doposud odpočívají v parčíku před „poplašeným“  Reálným gymnáziem a ZŠ. Nepřipomenutí, polozapomenutí.

Zdá se, že tohle všechno je panující vrchnosti v Prostějově možná víceméně ukradené. Židi jsou už minulost, židi Prostějovu určitě nijak nepomohou. Jen si to „naše“ a Wolkerovo městečko příliš nezažidovatět. Ovšem musí se na to natolik prozíravě, aby nás náhodou někdo nenařknul z antisemitismu. Prdlačky!!! Tohle není o filo- nebo antisemitismu. To je jen tak trochu o kulturní ignoranci.

Nehledám a neumím najít Černého Petra. To že je prostějovská primátorka schopná tyto skutečnosti přehížet, mluví jen a jen o maličko nízkém rozměru  její člověčiny  a také o stavu naší současné hry na demokracii (protože něco takového – neznat historické hodnoty svého „purku“ – by se purkmistrům stávat nemělo). Na druhou stranu je tu ale také fakt, že se české a moravské židovstvo ani zbla nesnaží – tak jako tehdy kdysi za haskaly ukázat svému okolí vstřícnou tvář, reprezentovat se jako rovnocenný partner majoritní společnosti, a ne jako kdesi ve středověku uvízlá partička tajnosnubných podivínů. O brněnské obci „služebních židů“ či „židů z povinnosti“ už ani nemluvě. Ti jsou na tom podobně jako paní starostka. Ještě nedávno se náhrobek rabína Josefa Flesche v Rousínově povaloval vyvrácený lícem vzhůru jako poražené jehně. Aby i těch pár slůvek vzpomínky na „slovutného, obětavého a vyhlášeného milovníka poznání, autora filosofických spisů a zakladatele tamějšího náboženského učiliště i rousínovské nadace pro studium tóry“  stihlo spolehlivě zvětrat. (Samozřejmě nedostatek financí, chápu. Ale jako argument nepřijímám!)

Jenom si říkám, že bývalí také-spoluobyvatelé Prostějova by si možná nejen v hanáckém ale i celorepublikovém měřítku zasloužili důstojnější připomínku, než jakou je jeden nepříliš nápaditý a maličko zmršený pomníček – stejně „služební“ a stejně „z povinnosti“ jako ostatně celý průmysl holocaustu. A ona  prozatím kamsi do patu namířená snaha nějakým způsobem – a možná právě pro tu minulost a její hodnotu potřebná  snaha –  rehabilitovat jejich staré pohřebiště mohla pomoci rehabilitovat i ty bytosti, které doposud nosí otruby králíkům po jejich náhrobcích, aniž by jim to připadalo chucpe.

O hřbitově jsme na Shekelu psali v článcích  Danajský přítel a Masivní kampaň