Předesílám (a ne poprvé), že pokud kráčí strážnická tetuška k volbám anebo do kostelíka ve všech svých naškrobených spodničkách – součásti tamního kroje a každý nový bochník chleba přežehná křížkem, je to v řádu věcí.  Ona to ovšem zpravidla ostatním neutí. Strážnická komunita asi také dost těžko vyžaduje po svých „mladých“, aby tak chodily také. A pokud ano – už úplně všechno v pořádku není.

Předeslal jsem to, proto abych stejnou měrou jako těm strážnickým vyjádřil absolutní respekt vůči manželkám a vdaným paním v komunitách, kde se z týchž důvodů „škrobených spodniček“ rozhodli zůstat maličko ve středověku. Respektuji, jakkoli mi jejich nasazování si paruk na holou hlavu, paruk věrně kopírujících ženskou hřívu, nezřídka paruk z pravých vlasů, které stojí hotový majlant, připadá maličko *bal tašchit a hlavně kontraproduktivní. Tedy na první pohled.

Zdálo by se, že chci-li a mám-li vypadat venku na ulici jako ženská, proč si nenechat svoji původní ženskost? Židovský smysl pro humor? Až mě začnou kamenovat, že chodím „prostovlasá“, sundám paruku a zvednu prostředník ve zb-žném „fuck off“?  To asi ne. Důvod musí být jinde. Naštěstí po ulicích vedle chodí plno dalších vdaných židovských žen, jejichž předepsané pokrytí hlavy je spíš rajcovní než chránící cudnost Domu Jisroele. A tak je rovnováha zajištěna předem. Ostatně ačkoli  i  ono tórou předepsané pokrytí vdané ženské hlavy, je docela na pováženou, byl to  kdysi dobrý mrav. A donedávna jsme ho praktikovali i v helénisticko-křesťanském prostředí. A secesní kloboučky arcivévodkyní i služtiček byly stejně rajcovní.

Zajímá mne spíš, proč někteří tolik lpí na tom, aby žena „sholila vlasy své“ – protože toto doporučení – nebo chcete-li požadavek – uvádí tóra pouze v případě, kdy si židovský voják bere (nebo chce vzít) za ženu válečnou zajatkyni.  Tam to pochopíme. Nežidovská zajatkyně se holí na znamení smutku za rodiče, smutku za svůj dosavadní způsob života a náboženství, které jí nyní „umírají“.

Přitom jediný biblický poukaz na to, že má žena na veřejnosti chodit s pokrytou hlavou, najdeme v knize Numeri  (Bamidbar) při popisu rituálu „sota“ – tedy řešení podezření z manželské nevěry. Tam kněz odhalí (pokrytou) hlavu ženy nařčené z cizoložství a začne potom vykonávat další úkony jakéhosi chemického „božího“ soudu.  Jediný férový odkaz, na jehož základě lze přikrytí ženských vlasů vnímat jako biblický požadavek.

Stále ale řeším to holení vlasů uprostřed lautr-ortodoxního mikrosvěta. Holá hlava manželky je podle všech vystopovatelných zdrojů naopak naprosto nadstandardní úprava lidské bytosti. Což ostatně potvrzuje i talmud v „manželském“ traktátu Ketuvot (7:5). Tamtéž se také naprosto přirozeně počítá s tím, že vdaná je nadále vlasatá. (Ket 72b).  Nedivím se, že s vlasatou manželkou počítá laskavý Maimonides ve svém díle *Mišne tora.  Tam si dává právě tu práci, vysvětlit nám, co je biblické a co rabínské. Bude-li zájem, můžeme si o tom popovídat detailněji. Už proto, abychom pochopili, jak je halacha laskavá. Žádný buzerační katechismus.  V našem příbehu to zmiňuji hlavně proto, že v jeho době (1135-1204) je manželka s vlasy běžný jev. Dokonce i Šulchan aruch[1] (publikován zhruba 30 let před prvními vydáními Bible kralické 1550-1559) řeší případy, kdy se žena s vlasy na hlavě vystaví na veřejnosti. Ergo ještě v době, kdy se objevuje základní kánon ortodoxního aškenaz světa, ženy vlasy nosí.

Vylučuji beduinský důvod, že žena má být svému muži nepřitažlivá, aby se věnoval užitečnějším věcem ve vesmíru a k ní vstupoval jen v rámci naplnění pokynu – množte se. I když touto cestou jsme už skoro u cíle.

Stejně tak si dovolím vyloučit, že by jidiškajt byla tak pošetilá, aby jen proto, že svoji ženu (majetek) nemohu ocejchovat, jako to činím s ovcemi, oholím si ji, aby bylo jasno, že je zadaná.

Někde se to ale narodit muselo. Známe midraš, jak Sladký požehnaný musel „opatřit“ Evu vlasy a pubickým ochlupením, jinak se Adamovi příliš nezamlouvala. Objevíme také názory Učenců, že ženské vlasy přitahují, jak se můžeme dočíst například v Písni.[2] Ale pádné důkazy skutečně chybí. Takže se namísto k „tajemství víry“ sahá ke svatému Zoharu – o němž se nepochybuje. Samozřejmě právem – ale řeč Zoharu je hodně symbolická a nikdo dosud nekokázal  uvést konkrétní pasáž, která by o vlasech (vdané) ženy anebo o jejich sholení ženy hovořila jednoznačně. Navíc Zohar není halacha.

Nicméně od těchto zhruba tří hlavních svědků, tj. názorů, že ženské vlasy muže přitahují a to už od rajských dob a navíc z pohledu kabaly mají ještě další vlastnosti (jako první „obal“ člověka přijímají síly „druhé strany“ atd. atp.) chápeme, proč se ženy (některé a někdy!!) holívají.

Tradice tuto možnost určitě připouštěla již daleko dříve, poprvé se o ní ale zřetelnějši zmiňuje autor *Arba-turim („Čtyř řadí“, podle čtyř řad drahokamů na náprsníku velekněze) – rabi Jakob ben Ašer (1269-1340). Ten totiž upozorňuje, že muž nesmí říkat Šema nikde, kde má volný pohled na ženské vlasy. Odtud pak vyvozujeme, že v takovém případě nelze vyslovit pražádné požehnání. Je tedy docela možné, že některé milující a stejně zkušené manželky volily raději tuto možnost, aby záplava toho lepšího odkudsi z „horní nádrže“ mohla mezi nás plynout bez zbytečných překážek. Jejich holota je tudíž dobrovolná.

[1]) Eben ha-ezer par. 21

[2]) Pís.písní 4:1 anebo 7:5