Asi nejzajímavější pohled na maličko problematický „plural majestaticus“ v úvodních pasážích bible, totiž na onen verš, kdy si Sladký požehnaný oniká – „Učiňme člověka k obrazu našemu…“ (gn 1:26), podává luriánská tradice. Raši a jeho následovníci doporučují rozumět tomu ve smyslu a) Sladký požehnaný je vzorem pokory, a při tomto úkonu to konzultuje s vesmírnými zástupy (Raši); — b) konzultuje se vším dosavadním stvořením, neboť člověk má být tím, kdo bude planetou hospodařit (Or ha-chajim) anebo c) konzultuje s anděly, nachystanými na člověka žárlit (Zohar ha-nigla).  Občas se také objevuje názor hodně příbuzný tomu křesťanskému o prapůvodním Logu (Logos), které byl světlem světa už před stvořením – v podání židovské tradice tak, že to Vznešený konzultuje s tórou.

Luriánská tradice nejde tak úplně proti, to v jidiškajt ani dost dobře nejde, spíš všechny ty předchozí pohledy geniálně spojuje.

Samozřejmě nezaškodí uvědomit si, že  Arizal a jeho škola se vrací k problematice onoho biblického verše a řeší ho mimo jiné v kontextu své doby. Tedy částečně také z obrany před křestanskou misií a křesťanským pohledem na věc, protože právě v té době se do exegetického a argumentačního krámku misionářů velice hodilo, pokusit se biblicky neudržitelnou existenci Svaté trojice dokázat tím, že to Vznešený skutečně nedělal sám, ale ve skupince.

Ne snad, že by se trojiční učení narodilo teprve v 16. století. To je tu s námi již od století čtvrtého, kdy se původní rané křesťanství pomaličku etabluje ve státní dogma poté, co se vypořádalo s nejstaršími herezemi a První koncil v Konstantinopoli (r. 381) přijimá klasické vyznání víry.

Zatímco  Izák Luria (1534-1572) žije v době dobývání Nového světa, zahánění římských židů do ghett, rozbrojů s narodivším se protestantismem, alžbětinské Anglie, kvetoucí renesenace (a volnomyšlenkářství) a tím i kvetoucí inkvizice. Tedy v době velice kvasivé. A tím pádem je tady zase žid. Pěkně po ruce. Jeho konfiskované majetky se hodí pro další mořeplavbu směrem do Nového světa, jeho jasná „vina“ v rámci dějin spásy se hodí k ozřejmění katolických dogmat a spávného pohledu na svět atd. atp.

Nesnažme se však vidět křesťanství jen jako šelmu. I ono se „talmudicky“ pralo samo v sobě a kladlo si otázky. Konverze probíhaly oběma směry.  Doba dějinných a myšlenkových zmatků bývá většinou také obdobím příklonu k vyšším levelům a obracení na víru. (Ostatně ne nadarmo je „globalizovaný“ dnešek který ztratil tajemství a většinu mystérií živnou půdou pro esoterní časopisy, návraty k přírodě a také érou tzv. post-křesťanství !!)  A samozřejmě i žid zahnaný tehdy kamsi do pozice druhořadé bytosti až majetku také přemýšlel. Nebylo by pohodlnější „vstoupit do strany“? Co když ti křesťané nakonec nějaký kus pravdy mají? … Ale skupinka božstev? To se poctivé jidiškajt  opravdu vzpírá. Žádna skupinka, natož ta trojiční.

Luria dost možná ani ono nejkrásnější vysvětlení nevymyslel sám. Spíš se nechal inspirovat Zoharem. A na základě toho pak spojil všechny dosavadní komentáře a pokusy o vysvětlení v jeden celek, který svou logikou skutečně sráží hluboko do kolen. Podle něj to Vznešený říká jaksi do budoucna přímo nám. „Pojďme a učiňme člověka k našemu obrazu.“

Ani andělé, ani stvořená příroda a ani personifikovaná tóra! Nebo ještě lépe řečeno – ti všichni dohromady. Jakoby tím množným číslem chtěl Sladký požehnaný říci pouhé: „Pojďme, člověče, Já a ty, a učiňme člověka k obrazu našemu…“ Protože ty nejsi jen obyčejná přírodnina ale ani pán tvorstva a bez určitého nezbytného morálního minima stejně zajdeš. Ne snad smrtí, ale smrtí Harmonie v tobě. Bez touhy stvořit člověka k obrazu našemu, budeš vlastně mrtvý zaživa. A to je blbej stav. Takové malé peklo.  Kreativní jsi po Mně, proto stojí psáno – nebude-li Hopodin stavěti domu, marně se namáhají stavitelé jeho, sobecký jsi „po tóře“, proto stojí psáno – miluj bližního svého jako sebe sama, a smrtelný jsi po přírodě, proto stojí psáno – let dnů našich je sedmdesáte, kdo jest silnější nátury osmdesát. Nikdo po tobě nechce nemožné. Ani náboženský kostým, ani nějaké plnění nepochopitelného a skotačení u nezbytných ale pro tebe nezřetelných a vyprázdněných rituálů a modliteb. Chce se potobě jen jediné. Abys měl radost, že jsi a můžeš být lepší. Protože, je-li ti z tebe samého blbě už teď, bude potom věčnost tuplem učiněné peklo. Dokonce i to je sesumírováno do koánu v Pirkej avot: „Tam kde nejsou žádní lidé (jenom samí vlci), zůstaň člověkem.

Ale jak to zařídit? No v tom ti právě poradí tady kolegyně tóra. (O tom jsme hovořili už nesčetněkrát, začíná to jen tím trojitým nabídnutím míru anebo volnou ohlávkou dobytčete o šábesu a končí paradoxně tím, že české židovstvo dodnes nemá svůj vlastní funkční *bejt din, ačkoli i děti synů Noé mají nařízeno dbát o objektivitu informací a spravedlivé posouzení nejen svého okolí ale i sebe sama!!). A určitě pomohou jak všichni ti naštvaní nebeští zástupové (andělé), tak i stvoření – svět na kterém žiješ. Protože jinak by jeho stvoření anebo vznik skrzevá velký třesk vůbec ale vůbec nemělo smysl.  Pojďme, čiňme a učiňme.

Pozn.: původní myšlenka citována z knihy Malach ha-brit od rav Ben-iš Chaj.