Nedávno se na mne obrátil kolega s dotazem, co mají znamenat ty metuzalémské věky na začátku biblí svaté? Jestli snad tehdy počítali jinak jako třeba v Tibetu, kdy se „slovutným“ pár desítek let přidávalo a jejich mýtický věk byl tedy  jen jakási melánž mezi věkem fyzickým a „věkem“ jejich společenské důstojnosti. Nebo snad nešlo  o konkrétní jednotlivce ale o celé generace, vlastně rodopisy rodových klanů.  Nebylo by lepší číst pátou kapitolu Genesis způsobem: „Když pak už klan Adamitů vládl sto třicet let, oddělil se od něj přínuzenský klan Setovců a Adamité trvali ještě dalších osm set let a pak se nám jejich historie ztrácí“? To by ostatně racionalistu spolehlivě uspokojilo i v otázce nanebevzetí  Chanocha (Enocha), který na rozdíl od svých příbuzných dožívá pouhých 365 let. Tedy počtu  ve srovnání s nimi sotva třetinového a navíc tak podivně shodného se dny kalendářního roku.

Zajímavý dotaz, zajímavé i to, že i jiné kultury – gilgamešovský Assur a jak vidno i Tibet počítají před potopou na stovky let, zatímco my – a je to zcela biblické –  už můžeme kalkulovat leda tak s dekádami, protože let člověka (jak praví žalmy) je zhruba sedmdesáte, je-li kdo silnějšího přirození let osmdesáte (ps 90:10).  Zdá se tedy, že do potopy oprabdu počítali jinak.

Dänikenovci a uctívači přísné racionality, jejíž  přítomnost si vyžadují dokonce i v mýtické literatuře ( takže obřízka je podle nich jen kvůli písku v poušti a zákaz vepřového kvůli jeho rychlejšímu tlení), tyto dvě skupiny „badatelů“ právě na potopu světa hodně spolehají. Objevují se dohady (neb věda nic takového přímo nepotvrdila – resp.zatím se jí to nepodařilo),  že celá velká potopa, o níž se dočteme v mytologii mnoha kultur včetně amerických indiánů nebyla pouze lokální záplavou rozvodněného Eufratu a Tigridu. Možná že šlo i o víc! Možná dokonce tehdy zařvala i bájná Atlantida! Podle některých  – ve vztahu k našemu tématu –  došlo k této  katastrofě údajně následkem nečekané změny postavení osy naší planetky a tím i její ekliptiky. Zkrátka řečeno, že se koule zemská ve své ose najednou pořádně naklonila a od té doby si krouží vesmírem jinak než před potopou. A že právě tento náklon způsobi nejenl dramatické záplavy ale zároveň i podstatnou změnu doposud panujícího klimatu. To vše pak zapůsobilo i na lidský druh. A jeho nový boj s přírodou, střídáním ročních dob a meteorologickými nepohodami  mu z jeho původní dlouhověkosti zatraceně ukrojil.

A kupodivu –  v podobném duchu hovoří  i tradiční jidiškajt a její komentáře. Jako jeden z prvních je pak shrnuje Raši a skutečně poznamenává, že až do potopy se dožívali naši předkové věku dnes už nepředstavitelného. Tradice to navíc koření ještě i na první pohled za vlasy maličko přitaženým vysvětlením, že se není čemu divit, vždyť přeci Adam rišon byl ve své „muž-žena podobě“ stvořen k obrazu Stvořitele. A ten je, jak známo, nesmrtelný. Měl tedy po Něm  i po svém selhání u Stromu poznání ještě tolik vitality, že tu téměř tisícovku let dožil a spolu s ním i všichni další, kdo  vzešli z jeho beder (in: Mikraot gedojlot). Víme také, že ještě biblický  Noé zplodil své tři syny ve svých pěti stech letech a ve svých šesti stech nastupuje do korábu.

Potopa tedy asi určitou roli hraje, i když v Písmu se o změně zemské osy nehovoří. Zcela jasně a na více místech se tam ale říká, že tóra jako taková a hlavně její konání prodlužuje lidský věk. (např. „Cti otce svého a matku svou, aby se prodlili dnové tvoji na zemi…“).

A tady to začíná být zajímavé. Ba dokonce i racionálně uchopitelné.  V Gn 6:13 se totiž vlastně také  dočítáme cosi o jiném sklonu zemské osy: „Protož řekl  bůh k Noé – konec  všelikého těla přichází teď od tváři mé, nebo naplněna jest země nepravostí. Hle, z té příčiny zkazím je i se zemí …“

Co tam vlastně čteme? – Kořínek měli tehdejší potomci Adama stále ještě tuhý, ale morálka už byla jaksi na štíru. A tak došlo k zákroku. A proč ne třeba i poposunutím zemské osy. Kobylky, mana i rozdělení Rákosového moře a zastavení Jordánu  – to všechno také proběhlo zcela přírodním (přirozeným) způsobem.

Abraham dožívá už pouhých stodvaceti let a Mojžíš, jak jsme si už připomněli, mluví o sedmdesáti až osmdesáti. Pravda dänikenovci a racionalisté by mohli namítnout, že kdyby to fungovalo takto,  pak bychom dnes museli žít ani ne do padesátky, jak bylo obvyklé ve středověku, ale možná jen tak sotva do politické plnoletosti – do nějakých jedenadvaceti let. Vždyť pokud řešíme barvy nátělníků  svalovců před branami zámku anebo naopak neřešíme, jak může protivítr zdržet opuchajícího starce cestou na pohřeb, je to se „zemskou osou“ z pohledu tóry ještě nahnutější.

Jenomže na to by asi Mojžíš odpověděl: „Takoví jedinci bez ohledu na jejich fyzický věk, jsou už dávno mrtví zaživa.“