Navzdory rozšířeným představám a proklamcím „obránců rodiny a křesťanských hodnot“ nemívalo křesťanské manželství vždy podobu svazku muže a ženy.

Alespoň takové jsou závěry práce profesora Johna Boswella, který za svého života býval předsedou dějepisného oddělení prestižní univerzity Yale. Boswell v knize Stejnopohlavní svazky v předmoderní Evropě dokazuje, že ve starých církevních dokumentech se kromě záznamů o sňatcích muže a ženy objevují i doklady o manželství osob stejného pohlaví. V 10. a 11. století našeho letopočtu, píše profesor, probíhaly obřady zvané „spojení stejného pohlaví“ a existovala „Pravidla pro oddávání dvou mužů.“

Tyto církevní obřady měly stejný průběh jako jiné svatby – lidé se shromáždili v kostele, kněz páru požehnal před oltářem, snoubenci slavnostně složili slib, následovaly pompézní oslavy. Podle historika se svatby homosexuálních párů objevují na soudobých ilustracích posvátného svazku byzantského císaře Basilea I. A jeho společníka Jana.

Dalším důkazem na podporu Boswellových tvrzení je ikona z izraelského chrámu svaté Kateřiny na hoře Sinaj. Zpodobňuje dva křesťanské světce, Sergia a Baccha, mezi nimiž stojí tradiční římský „pronubus“ – v tomto případě Ježíš. Oba oddávaní světci jsou muži. Jakkoli nepředstavitelné by se mohlo zdát, že ikona zpodobňuje Ježíše žehnajícího homosexuálnímu svazku, v případě Sergia a Baccha je podezření na místě.

Tito římští vojáci byli tajnými křesťany, usmrcenými poté,co odmítli předložit oběť bohu Jupiterovi. Kolem roku 303 byli posláni do Sýrie, kde Bacchus zemřel pod ranami bičem a Sergius, který kruté mučení přežil, byl sťat. I když zpodobňování světců v párech nebylo v počátcích křesťanství ničím neobvyklým, vztah těchto dvou mužů byl pravděpodobně výjimečný. Severus, patriarcha Antiochie, zapovídá hovořit o těchto světcích odděleně, jelikož „byli spojeni i v životě.“ V životopise bou světců, sepsaném v 10. století, je svatý Sergius otevřeně veleben jako „sladký společník a milenec“ svatého Baccha. Jejich vztah byl tedy pravděpodobně nejen tolerován, ale rovněž veleben ranně křesťanskou církví, která byla v těch časech mnohem vstřícnější.

Další záznamy o stejnopohlavních manželstvích nalézá profesor Boswell v irské kronice Geralda Waleského z přelomu 12. a 13. století. Dochovaný řecký obřad ze 13. století, „Nařízení pro slavnostní oddávání osob stejného pohlaví“ zmiňuje svatého Serge a Baccha a vzývá Boha, aby milostivě zasel mezi tyto služebníky milost vzájemné lásky, aby se zdrželi nenávisti a nezpůsobovali pohoršení po všechny dny jejich života, s pomocí Matky Boží a všech svatých.“

Obřad končí tím, že oddávaní políbí Evangelium a sebe navzájem, čímž se rituál uzavírá. Další, srbský, „Úřad stejnopohlavních svazků,“ nechával páry položit ruce na Evangelium, zatímco v levých rukách snoubenci drželi krucifix. Po obřadním políbení Evangelia byl pár vyzván také ke vzájemnému polibku, načež kněz pozdvihl svátost a oběma udělil svaté přijímání.

Záznamy o křesťanských obřadech při slavnostním uzavírání stejnopohlavních svazků nalézá profesor Boswell v různých archivech Vatikánu, St. Petersburgu, Paříže, Istanbulu a Izraele. Pocházejí z doby od 8. do 18. století. Dominikánský misionář Jacques Goar (1601 – 1653) zařadil tyto obřady do sbírky řeckých ortodoxních modliteb “Euchologion Sive Rituale Graecorum Complectens Ritus Et Ordines Divinae Liturgiae” (Paris, 1667). V římské Lateránské bazilice, která je považována za papežský chrám, bylo v roce 1578 během mše přijato třináct stejnopohlavních párů, které „společně přišly ke svatému přijímání, po němž sdílely stůl a lože,“ jak praví dobová zpráva.

Práce profesora Boswella je opřena o tak důkladné důkazy a záznamy, že nemůže nevzbudit pochyby nad postoji dnešní moderní církve k homosexualitě.