Svět lidí je světem sociálním. Člověk je vytvářen vztahy, které má se svým okolím. Tyto vztahy v nejvyšší rovině tvoří entitu, kterou nazýváme společnost.  Společnost ovšem není jen souhrn jedinců, ale také znamená sdílené normy, hodnoty a způsoby. Čím jednotnější jsou členové společnosti v otázce norem, hodnot a způsobů, tím stabilnější společnost je.

Normy můžou mít podobu slušného chování, vyhlášky, nebo zákonu. Hodnoty vymezují cíle, které společnost prezentuje jako žádoucí (např. kariéra, peníze, úspěch, rodina). Pod způsoby myslíme cesty, jak těchto cílů dosahovat. Ne každý způsob je v souladu s normami, i když dosahuje ceněných cílů. Být bohatý je vhodný cíl, ale nabýt bohatství krádeží je nevhodným způsobem naplnění cíle.

V každé společnosti existují devianti, kteří tento řád narušují. Dle stupně narušení hovoříme o neslušnosti, přestupku, v nejhorším případě o nezákonnosti. Deviace sama o sobě nenarušuje řád společnosti. Řád je narušen až tehdy, když deviant necítí stud a společnost není ochotna nebo schopna vymáhat nápravu (omluvu, trest). Pakliže roste počet deviantů ve společnosti, tak sama společnost se stane patologickou. Nastane anomie. Není to stav, kdy by neexistovala žádná vláda, nýbrž stav, kdy členové společnosti přestávají věřit v její normy, hodnoty a způsoby.

Stabilita společnosti je zajištěna společnými rituály, kdy dochází k potvrzení hodnot, norem a způsobů. Mezi tyto rituály můžeme počítat mši, poutě, volby, ale také sportovní utkání, nebo návštěvu koncertu. Jednoduše všechny akce, kde se setkávají lidé různého původu, ekonomického statusu a věku. Akce, které vytváří pocit sounáležitosti.

Je naše společnost anomická?

Zdravá společnost má elity, které reprezentují normy, hodnoty a způsoby, které jsou pro společnost příznačné.

Z průzkumů veřejného mínění a voleb zjišťujeme, že  mezi populární politiky patří člověk, který nabyl své bohatství na hraně a pravděpodobně i za hranou zákona. Člověk, který lže, manipuluje a vnáší nedůvěru mezi lidi. Sekunduje mu jiný pán, který je proslaven svým opilství, neslušným chování a lhaní. Jinou celebritou naší společnosti je recidivista. Zloděj a usvědčený vrah.

Tyto naše elity, které jsou denodenně prezentované v médiích, nás přesvědčují, že naše soudy a moc výkonná jsou zkorumpované. Nejen že svými skutky popírají hodnoty a způsoby naší společnosti, ale zároveň podrývají autoritu represivních orgánů, které mají dohlížet nad jejich dodržováním.

Popularita těchto lidí je jasným příznakem anomie v naší společnosti. Jsme společnost v rozkladu. Tito lidé nejsou výtvorem naší doby, jsou jejím příznakem. Devianti byli vždy, ale jen anomická společnost z nich dělá celebrity.

Dalším příznakem rostoucí anomie v naší společnosti je podpora ozbrojování a přebírání pravomocí státu občany. Pokud stát neumí zabezpečit bezpečí občanů a vyzývá je, aby se ozbrojili, tak tím stát podporuje nedůvěru v moc výkonnou. Je to způsob jak říct, že se nemáme spoléhat na policii a zákony, ale jen na sebe.

Kam vede anomie?

Anomie v počátcích vede k amorálnímu a nezákonnému chování, rozpadu sociálních vazeb a hlavně ke ztrátě důvěry ve společnost. Už to není společnost, které můžete věřit, kterou chápete a na kterou je spolehnutí. Jak se z deviantů stávají celebrity, tak i běžný člověk bez sociální a psychické poruchy přestává postupně věřit ve „společenskou smlouvu“ a z počátku nepatrně, ale přesto přestává dodržovat normy, hodnoty a způsoby umírající společnosti.

Růst anomie poznáte i v tak banální situaci, jako je semaforem řízená doprava. Vždy se najde deviant, který jde na červenou. Svým způsobem je to u mladého svižného člověka pochopitelné, pakliže je silnice zcela prázdná. Jenže poslední dobou si všímám, že na červenou chodí i důchodci a to i za situace, kdy silnice není prázdná a auta mají zelenou.  Řidiči tak nemůžou spoléhat na to, že by měli přednost. Teoreticky mají, ale způsoby řízení dopravy jsou taktéž v krizi. Nemůžou jím věřit, pokud nechtějí někoho přejet.

Jiným příkladem může být pocit „nedobytnosti práva“, kdy občan získává pocit, že zákony platí jen pro někoho, že někdo může dělat podvody v řádech milionů a projde mu to, zatímco běžný člověk je potahován kvůli stokoruně, nebo dokonce drasticky penalizován za prodlevu ve vyplnění formuláře.

Růst nedůvěry v společenský řád se postupně dostává do všech sfér společnosti. Růst této nedůvěry je příznakem růstu anomie.  Anomická společnost nakonec odmítne tradiční hodnoty, normy a způsoby a požaduje „nový řád“. Tento „nový řád“ může být reprezentován i ideologicky pokřiveným obrazem bájných předků, jak tomu bylo v případě nacistického Německa. V konečném důsledku anomie vede k násilí, revolucím i válkám.

Existuje šance?

V zásadě existují dvě cesty. Obnova řádu skrze celospolečenské rituály a víru, nebo cesta katarze, cesta umírání. Je důležité si uvědomit, že krádeže, násilí a jiné deviantní jednání je drženo na uzdě systémem norem. Tím systémem, který naše deviantní elity narušují.

Buď si naše společnost včas uvědomí, kam se žene a začne hledat skutečný dialog, opraví potlučené normy, vyspraví způsoby a cíle, naučí se znovu věřit, nebo se anomie bude zvyšovat, příznivci „nového řádu“ budou stále více zesilovat tlak a tím poroste napětí, které skončí masakrem. Buď si včas uvědomíme, že potřebujeme společnost stabilizovat skrze vzájemnou důvěru, nebo si to uvědomíme až poté, co přežijeme masakr a budeme se ptát, jak „vrátit svět do normálu“ do dob, kdy zabíjení byl jev výjimečný.