Knih, které se pojí s holokaustem, je na trhu celá řada. A těch, které popisují děsivé zkušenosti s pobytem v některém z koncentračních táborů taky. Je naprosto pochopitelné, že lidé, kteří zažili peklo šoa, chtějí o svých zkušenostech vyprávět. Koneckonců, bylo a je mnoho takových, kteří smutnou životní epizodu ihned po návratu pevně uzavřeli do vzpomínek a tuto komnatu neotevřeli ani svým nejbližším. Pro někoho je vzpomínání mučivé, pro někoho osvobozující. Je dobře, že pamětníci stále vyprávějí. Je potřeba uchovat tyto vzpomínky živé a co nejživější. Jak ale stále upoutávat pozornost? A nabízí se taky mrazivá otázka: „Zajímá to ještě někoho?“ Jak svoje vyprávění ozvláštnit, aby bylo jiné, než spousty dalších? A jde to vůbec? Jde o holokaustu vyprávět stylem „Smrt stokrát jinak“? Nejspíš ano. Dalším důkaze je knih Miloše Bondyho Co dovál dým aneb jak jsem přežil Osvětim.
V Německu se v 70. letech začaly šířit názory, že je potřeba udělat za černou historií, která se pojí s nacismem, tlustou čáru a žít dál. Na jednu stranu dnes patří Německo mezi státy, které se s touto historií dokáží vyrovnávat ukázkově. V rámci školního vzdělávání, v muzeích, památnících, dokumentárních pořadech v televizi. Pro nikoho není nikterak složité zjistit podrobnosti o německé historii. Na straně druhé je ale stále spousta pamětníků, kteří přežili holokaust a kteří za svými zážitky jen tak lehce tlustou čáru udělat nemůžou. Jedním z nich je dnes už třiadevadesátiletý Miloš Bondy. Podobně jako mnozí další, i on se potřeboval ze svých zážitků “vyzpovídat“. Vzpomínat ale začal až po několika desítkách let. A nejen toto ho liší od ostatních, kteří své vyprávění přenesli na papír. Je až obdivuhodné, kolik podrobností si zapamatoval, jak důvěrně přesně dokáže situace popisovat. A co víc, v líčení krutých zkušeností na pokraji života a smrti stále dokáže najít laskavost a humor, který je mnohdy až groteskní. Není to ale jen vychrlení otřesných zážitků. Je to směs nádherné češtiny, dokonale poskládaných slov a velkého literárního talentu.
Miloš Bondy se narodil v Praze v židovské rodině. Jeho dětství se ale nikterak nelišilo od ostatních Pražanů. V roce 1942 přišel zlom. Spolu se svými rodiči byl transportován do Terezína. Tady se mohl zocelit na cesty další, o kterých ještě neměl tušení a které byly mnohem krutější. V roce 1943 celá rodina neunikla transportu do Osvětimi. Na rozdělovací rampě byla jeho matka ihned poslána do plynové komory. Sedmnáctiletý chlapec zůstal sám se svým otcem. I ten ale brzy zemřel. Dospívat v prostředí jako je likvidační tábor, není snadné. Vlastně nedospíváte, snažíte se je den ze dne nějak přežít. Kruté zimy, bestiální zacházení, vražedná práce, kterou vězni vydrželi sotva pár měsíců, nedostatek jídla a k tomu neuvěřitelné lékařské pokusy. Miloš Bondy unikl ze spárů smrti hned několikrát. Po dvou letech v Osvětimi byl převezen do Sachsenhausenu, odtud pak do táborů Ohrdruf a Buchenwald. Osvobození se dočkal v Eisenachu. Po návratu vystudoval medicínu a pracoval jako lékař. Po okupaci sovětskými vojsky v roce 1968 i s manželkou emigroval do Švýcarska, kde žije dodnes. A pravidelně svou vlast navštěvuje.
Jedna z recenzí označuje knihu za „tu pravou pro každého, kdo s tématikou holokaustu čtenářsky teprve začíná“. Ale upoutá i zkušeného čtenáře. Ano, téma holokaustu předkládá už po sté, ale opět překvapivě. Co pamětník, to jiný příběh. A tento ve vás zanechá víc než jen znechucení nacismem. Taky neuvěřitelnou sílu, naději a odhodlání.
Kniha Miloše Bondyho „Co odvál dým, aneb jak jsem přežil Osvětim“ vyšla v dubu 2017, vydalo ji nakladatelství Prostor.
1 Komentář
video_diskusia ku knihe; stopáž: 1:06:52 hod. -> https://www.youtube.com/embed/8X3NhwIxtcU