Možná je teď uprostřed adventních věnců a chvilku před Chanukou – tedy v čase pokory a usebrání, v období hledání světla v potemnělé šedi pragmatismu, nejlepší chvíle podívat se na cosi, co bychom mohli nazvat „prelátismem“. Hodně k tomuto tématu přispělo nedávné tucto-psaní pana kardinála Duky všem partajním lídrům a také jeho už takřka neodmyslitelná přítomnost u chlebíčků poskytovaných všem „loajálním“ komparsitům při udílení plíšků státních vyznamenání.

Bývalého hrdinu katolického odboje a dnes jen břichatého reprezentanta snad ani řešit nebudeme, kdyžtak až o fous později. Důležité je něco jiného. Všichni tito mužíci – muftíové, kardinálové, předsedové obcí a židovských obcí nemohou ublížit ani Sladkému požehnanému ani jakékoli religii. To, že snad nějaký prelát je (korektně řečeno) nedokonalý, to ještě nic neznamená ani o církvi ani o Vznešeném.

Ostatně on Sám nám to napsal ve svém dopise už dávno dávínko. Stačí nalistovat druhou kapitolu první knihy Samuelovy. Je to ten příběh o Šemuelově mamince, která chodí k Chrámu prosit o milost a o početí, a šepce tak tiše a pokorně, až si velekněz Eli myslí, že něco popila. Tenhle příběh však nemám na mysli. Hned za ním totiž přichází jiný. Od dvanáctého verše. „Synové pak Eli byli bezbožní a neznali Hospodina.“ Rozhodně stojí za přečtení a za dočtení. Taky chodili na prezidentské rauty, posílali si slouhy ke kotlům, kde se vařívalo maso obětin a nechávali si donést ten nejlepší ovárek z volků a skopečků. „A byl hřích mládenců těch před Hospodinem velmi veliký, protože lidé začali pohrdat kultem.“

Skutečné rouhání Nebesa trestají poměrně rychle, většinou dost podobně jako antický Zeus. Snese se oheň a šmytec. Známe z příběhu Nádaba a Avihu.  „Prelátismus“ se pachatelům vymstí teprve později, ne hned, jak se dočteme v tóře dál. Ale taky docela fatálně.

Platí-li ovšem  Slovo: „Můj je soud a má je odplata“, pak nám ten příběh nebyl do tóry dán proto, abychom se dočkali jaksi románového zadostiučinění, kterak byl hajzlík potrestán, ale právě kvůli tomu verši, jak někteří preláti svých chováním občas dovedou zlehčit respekt ke kultu.  A nemusí to být jen dukátový Dominik. Je to sice už 12 let, ale tehdy  nestydatě vytuneloval jejich arcipastýř například Církev husitskou. A také na pražské občině židovské se teď ujalo ze zcela nepochopitelných důvodů přivlastňování si kultu. Stačí jeden nepohodlný  týpek a nesmí už – samozřejmě ze zcela „objektivních“ důvodů – ani k Bohu. A pak že islám anebo židé nemají své papeže!!

Možná by si reprezentanti i všichni jimi reprezentovaní měli uvědomit, že reprezentant reprezentuje reprezentované, nikoli Boha. A chová-li se reprezentant jenom jako člověk, jsou to jeho lidské chyby, jednou si je zodpoví. Nejsou to chyby boží. Chová-li se ale reprezentant jako vůl, pak by se měly začít hledat nástroje, jak ho přivést k rozumu, protože je – chudák reprezentant – v ohrožení života.

A pan kardinál se jako vůl zachoval. Nejprve tím, že poprosil sekretářku, ať mu nasmolí potřebný počet dopisů – loajálních, nicneříkajících, přizdisráčských gratulací pro ty, co se prošoupli do sněmovny. Ale slušný rebbe ani slušný pastýř si nemůže dovolit psát podle mustru vysoustružené oběžníky. To radši, ať nepíše nic. Každý jeden jedinec je jedinečný, a vyžaduje tedy jedinečný přístup. Ty Dukovy napsánky byly jen o jediném: „Jsem slušný a poslušný, heč!“

Druhou – daleko fatálnější chybu, která jen dotvrdila tu první – spáchal ve chvíli, kdy se tu první snažil okecat. Okamurovci prý respektují řadu aspektů křesťanského života (podle pana Duky). Ovšem! Budiž. Celou řadu aspektů zase nerespektují.

Každá fobie je vlastně nemoc a měla by být jako taková pokud možno tolerována. Jedinci, nikoli reprezentantovi.  Není náhodou, že ve prastarém Chrámu nesměl ke službám božím nikdo, kdo byl nemocný, postižený a nečistý. Byť i zcela přirozenou nemocí nebo zmrzačením. Takže Dukova osobní postižení – jeho homofobie a islamofobie – sice dokonale konvenují s okamurovci, ale do Chrámu by neměl. I když u té islamofobie to už nebude jen osobní, tam už to začíná zavánět i „prelátismem“, co si budem nalhávat. Ani by nemusel vyzobávat ovar z kotle, ale jako postižený by nesměl.

Korunu svému selhání však nasadil ve chvíli, kdy prohlásil, že si jako křesťan „nemůže dovolit někým pohrdat“. A to ješětě mluvil v plurálu. Tedy i za reprezentované. Souhlasím – nepohrdat, ale talmudická logika z toho ani při nejlepší vůli nevypreparuje povinnost nemastně neslaně gratulovat myšlenkové sběři. Dialog ano. „Prelátismus“ ne. To je, podle mého soudu, už značně za hranou. Možná je to křesťanské (i když pochybuji), rozhodně však nebiblické.

V případě Eliho synů taky chvilku trvalo, než došlo k nápravě.  Žel jaksi fatální. Možná to nepotrvá ani tak dlouho, a páně kardinálovo vlezdoprdelkovství se mu vymstí zdaněním církevních restitucí. Nepřál bych mu to, ale kdoví. Jestli si u plíškových chlebíčků myslí, že se dá „s pány na led“ ve jménu cest pokoje, aby se chudák „Vašek“ nakonec nepřesvědčil, že Havlíčkovy epigramy v sobě mají velký kus pravdy.

A znovu připomínám. Není to jen zdaleka pan plíškový Dukát. Ono těch „prelátismem“ postižených „reprezentantů“ by se našlo všude.

Takže úplně závěrem. Sladký požehnaný reprezentanty nepotřebuje. A když, tak si je najde. Jeho skuteční „reprezentanti“ jsou ti tzv. znamenaní Duchem na svých čelech. A to znamení je moc dobře vidět i v jejich přístupu k okolí a k tóře. Žádná církev není Bůh. Každá je jen „sborem“ anebo „sběří“ poutníků, kteří by k Tátovi docela rádi došli. Ta cesta ale rozhodně nevede ani přes arcibiskupské politbyro, ani skrze ochranky na židovských obcích. Protože už rebbe Nachman z Breslavi podotknul dávno sterými prezidentskými volbami, že Pámbu je přesně tak daleko, jak hluboko ho pustíš.

Kup si Tričko – Tomio a Dominik: největší ochránci křesťanských hodnot v Čechách