Atmosféra ne-světla na soumraku přírodního roku, kdy „svaté noci“ – Weihnächte –  včetně pohanských slunovratů probíhají  a především probíhaly a které vánocům jejich jméno skutečně propůjčily, ,  má ve všech kulturách tak podobné projevy, že by člověk z našich zeměpisných šířek skoro vsadil krk, že si židé začali užívat chanuku právě kvůli tomu ne-světlu (navíc nepříliš odlišně  od ostatních kultur radujících se ze slunovratu). Stejně ták je člověk v pokušení, zda se dnešní podoba chanuky s drejdelm, chanuka-geltem a večerními meditacemi nenarodila teprve někde koncem 18. století, aby i židovské děti měly jakousi protiváhu ke křesťanským vánocům. Svět je kulatý a propojený. Takže asi od každého trošku. Ostatně výsledný patvar současné Vanuky – kdy ve vánočním stromkem provoněném pokojíku rozsvěcujeme chanuková světla doma a naši rabbonim tu a tam zase veřejně venku na elektrickém vele-svícnu utěšeně blikajícím uprostřed vietnamských Noëlů a státní vánoční dekorace, je toho taky dokladem. Svět je kulatý a propojený.

Jenomže chanuka neopisovala, opisovale se od chanuky. Protože naštěstí se o ní zmiňuje už i talmud, a ten už leccos pamatuje. Jednak se v něm  občansko-právně řeší, co se stane, když od chanukového svícnu vznikne požár (v traktátu B. kama 62b), a něco málo o chanuce se také  utrousí v traktátu Šabat (21b).  Chanuka se tedy  rozhodně narodila dříve, než byly někdy v rozpětí let 330-345  „objeveny“ Ježíšovy narozeniny jako zřejmá protiváha oblíbených saturnálií. A stanoveny právě ke dni 25. Prosince, takže důslednější slavení vánoc lze začít počítat teprve od toho čtvrtého století.  (Navíc, zas až tak účelový a pouze proti-saturnální ideologický výmysl to nebyl, vždyť, došlo-li ke Zvěstování někdy během jarní rovnodennosti, pak to s porodem na nejbližší zimní slunovrat skutečně vypadá.)

Dalším zřetelným důkazem historického prvenství chanuky před vánoci je i dnešní adventní věnec. Má sice jen poloviční počet svíček než chanukový, ale dost pravděpodobně se inspiroval právě tam.

Já vím, že tohle všechno víte, to jsem si napsal je tak pro shrnutí a na rozjezd. Protože nás bude zajímat téma chanukových koled. Jinými slovy nikoli téma výroby vánoc a legendy vánoční, nýbrž téma  výroby legendy chanukové legendy.  Která se v moderní době a zejména po „velké propasti“ občas ráda sužuje na pouhopouhé oslavování vítězství Makabejců, olejnaté smaženky, koblihy a drejdl. A samozřejmě osmidenní zázrak s košer olejem.

A při našem putování zůstaneme pouze u textu. Hudební průniky – tedy kdo koho ovlivnit hudebně, zda křesťanství židy anebo naopak, přenechme hudebním vědcům. Věnovali tomu už roky práce a dodnes se dost dobře nedohodnou. Faktem zůstává, že ve Verdim snadno zaslechnete Donizettiho a dokonce i mladšího Verdiho, a nikdo se nad tím nezalamuje, protože tehdy to nikdo nepovažoval za „krádež“ podle zákonů OSA, ale pouze za legitimní inspiraci anebo parafrázi. Kolegy anebo sebe sama.

Chanuka může být na oleji a o oleji, ale není o vítězství Makabejců. Pravda, Hasmonejovci existovali, útlak taky. K znesvěcení a zasvěcení Chrámu došlo, mohl se stát i osmidenní zázrak z olejem, ale není o vítězství. Tedy o vítězství Makabejců. Je to vítězství Big Bosse.

Vím, co namítnout. Každé vítězství v ideologicky (a pod tím kvůli prachům) vedených půtkách se od starověku až do katolického svěcení kanónů během První války světové – a to kanónů obou bojujících stran – předkládalo k důvěře coby vítězství Hospodinovo. To jsme zase u pohnutek. Ale každé (neideologické) vítězství vítězstvím Sladkého požehnaného skutečně je, protože jednak platí verš: „Můj jest soud a má i odplata, praví Panovník“, navíc spárovaný s dalším velice šikovným veršem: „Nebude-li Hospodin stavěti domu, marně se namáhají stavitelé jeho.“ Jen takové a ještě sebeobranné boje jsou legitimní. A i tak zasluhují pouhý vděk a pokání, nikoli oslavu. Vždyť kdyby se mělo slavit každé vítězství ve „válkách Hospodinových“ dosažené, měli by židé vůbec pro samé svátky čas také na broušení diamantů, pokroky v IT-technice a v medicíně?

Zkratky od oleje k latkesům, tj. od lásky k žaludku jsou legitimní, protože láska tudy prochází. Zkratky od oleje k válce už tak legitimní nejsou.

Už první a nejslavnější chanuková „koleda“ *Maoz cur ješuati připomíná jako většina zpěvů a lamentů v jidiškajt celý souhr příčin a následků. Není to žádná Dajana o Makabejcích. Adresát prosby je zřejmý, obsahově se to probere od Egypta, přes Bábel, přes Hamana až k Javanu (tedy helénistickému útlaku vpouzející se Palestiny) až k závěrečné prosbě – „Tak už znovu odhal svoje mocné rámě, ať to všecko jednou skončí.“

A stejně tak i jedna z nejmladších – *Banu chošech megareš. Ta je úplně skvělá, protože vedle toho *bitachonu, té velké důvěry v BigBosse, přichází ve svižném tanečním rytmu navíc ještě s geniální terapií: dřív, než se smířím se zkratkou, si na problém posvítit.

Přišli jsme zahnat temnotu a v ruce držíme dva živly – energii a jas. O samotě jsme každý sice jen blikající bludička, ale i z těchle jisker se dá poskládat neuvěřitelná záře. Každé bludy a temno, dokonce i tma, automaticky vyvolávající strach, jak učí žalmy, před světlem zdrhají, to ví každé malé dítě.  Tahle koleda by měla mít o letošní chanuka zelenou a její poselství nám vydržet až do svátků Pod zelenou.

Než zjistím, kdo všechno je idiot,  kdo ohrožuje moji „kulturu“ a moji vlast, kdo ohrožuje moji ledničku a demokracii, kdo mě spasí a kdo má táhnout a kam až,  asi bych měl popadnout energii a jas, a na problém si posvítit. A teprve potom soudit. Zkratky od lásky k žaludku jsou legitimní, protože lásky tudy prochází. Zkratky od ledniček k ideologii legitimní nejsou. Protože nevedou k tý lásce, ale kamsi do tmy.

Podívej se na Chanukovou nabídku JEWISH E-SHOP