Chvíli jsem si lámal hlavu, co pro všechno na světě u nedávného veřejného „ztlustění“ svátku světla –  tedy u letošní „veřejné“ chanuky v Praze před Rudolfinem –  pohledával  asugerechnet agent Bureš? Ten samozřejmě presumpčně naprosto  nevinný šidič Kosteleckých uzenin. Vnutil se tam?  Nebo ho tam chabadníci dokonce pozvali naprosto stejným způsobem, jakým dukátově kulatý biskup nechává svou sekretářku rozesílat gratulace jednotlivým volebním vítězům? Tady prostě něco nesedí.

Vždyť abychom prošli Pokynem o zasvěcení svátku (včetně chanuky), abychom dokořán  a naplno otevřeli dveře Příležitosti, které nám Nebesa nachystala, vyžadují každé první dva sváteční dny kromě brikulí okolo svíčiček a  vrtění drejdlem s nějakým tím bramborákem nádavkem také vyslovení chvalozpěvu Halel. A nedovedu si představit žádného „pěkného žida“ jak lajnuje Halel spolu s tím, kdo mele fráze o „problémech s ilegální migrací“. Jak si bez uzardění prožije Halel a s ryze křesťanským nadhledem u toho přejde fakt, že si k tomu pozval bytosti, jimž pochopitelně velebení Sladkého požehnáno odepřeno není, ale v Haliči by si je jako „vyslance své obce“ rozhodně nikdo nezvolil.

Pokud vám to snad taky neštymovalo, nezoufejte. Nic neobvyklého se nestalo. Všechno je v naprostém pořádku. Pražští židé (až na výjimky) zatím ke křížku nelezou. Musíme si totiž uvědomit některé osobitosti  v životní filosofii pořadatele akce – pražské buňky hnutí Chabad.

Chabadníci, jak víme, reprezentují část  lubavičského chasidismu,  jehož kořeny najdeme až u slavného Balšemtova. Hodně zjednodušeně lze jejich přístup k životu shrnout do modelu: „Nejen srdce, ale také moudrost, vhled a poznání. Chabad, bina, dajat. Kdy tři počáteční písmena těchto hodnot, tedy ch-b-d daly celému hnutí vlastně i jeho jméno. V křesťanském prostředí bychom asi dokázali najít paralelu k chabadu v myšlenkách pietismu. Tedy ve vnitřní a osobní zbožnosti a osobním vztahu k Nebesům na jedné straně  a zároveň maximální osvětou a vzdělávání ve věcích té piety.

Takže už samotní pořadatelé chanukové atrakce  před Rudolfinem dobře věděli, že na  probíhající akci  se Halel vůbec  říkat nebude. Že ta „veřejná“ chanuka, je vlastně pouhopouhým protipólem vší vánoční vyzdoby rynků a supermarketů. Že má jen přitáhnout zájem návštěvníků cirkusu „Labyrint světa“, zatímco Ráj srdce zůstane doma. Divák přijde,  určitě zavnímá projevy i vysokozdvižnou plošinu, uvidí svítit olbřímí chanukiju a přinejmenším si odtud odnese rozhodnutí: „Večer mrknu na Wikinu, co to ta chanuka vlastně je.“ A kdoví… za pár let, už změní pohled na svět a sám si doma zapálí svatá světla podle halachy, pietně, s rájem v srdci a také s Halelem.

Učení chabadu – protože tohle společenství si dává obdivuhodně mravenčí práci s výukou a vzděláváním – dokonce otevřevě přiznává, že všechny mega-chanukije (pohříchu někdy poháněné dokonce i elektřinou) jsou non-košer jak prase, ale protože podstatou chanukových svátků je především „zveřejnění“ boží péče o vesmír, jsou vlastně přípustné. Přípustné ne snad pro naplnění Pokynu, ale  právě jen kvůli tomu zveřejnění chanukových zvyků a židovského myšlení vůbec.

Ještě jednodušeji řečeno – to, co se stalo a pravděpodobně bude pokračovat i v nejbližších letech – to vůbec není zapálení prvního chanukového světýlka jako takového (to si necháme pietně a soukromně do ráje srdcí), toto je vlastně takový šikovný „chanukový workshop“ o chanuce.

Nepřeháním. Stačí si pro-browsit tzv. veřejné zdroje a podívat se na snímky z akce. Protože pokud někdo kdekoli natož pak u chabadu zapaluje chanukové světýlko zvící paškálu, pak to pochopitelně nemůže myslet jako micvu. Vždyt to hezké na chanuce je mimo jiné právě i to, že dokud svíčka nezhasne, slavíme, meditujeme, prosvětláváme.  Jenže ty předpřipravené stearinové špalky by pak musely hořet aspoň šest hodin. A to už byli všichni účastníci „workshopu“ dávínko u Otázek Václava Moravce nebo na svém fejsu, aby postovali, jak to Burešovi ve vejšce panečku sluší!  A ani hostitel je jistě za chanukové nepovažoval, tak k čemu Halel. Po akci se rekvizity jednoduše sfoukly a šlo se projít si branou Pokynů…

A právě díky tomu už také dokonale chápu, co dělal na workshopu pan Babiš. Nebyl tam vůbec z titulu své moci, chanuka neposluhovala establishmentu ani moci, to jen jeden agent posloužil jako vhodná rekvizita. Vždyť platí-li, že chanukové události se mohou kvůli „zveřejnění“ boží péče předvádět i formou workshopu, jak lépe si zapamatovat události kolem zázraku s lahvičkou oleje, než prostřednictvím figurky, která olej reprezentuje přímo bytostně!  Ty jeho lány řepky olejné, které v čas svého květu mění  při dostatečně modré obloze naši krajinu ve státní vlajku Ukrajiny! Ten jeho volební tah s chanukovými koblihami anebo jeho olejnaté ne-argumentování ve věcech podstatných i hluboká víra, že kdo maže, ten jede! Navíc, kdyby mu chabadníci půjčili erární „workshopový“ štrajml, připoměnlo by to možná účastníkům rudolfinské atrakce mimoděk dokonce i to Čapí hnízdo.

Chanuka sameach.

Jeden z veřejných zdrojů i s příslušnými snímky —  zde.