Každého, kdo se vám v tomto týdnu anebo v následujících třech pokusí nakukat, že od 17. tamuz oplakáváme oba Chrámy (plus případné přeložení tóry do nesymbolických – někdo by řekl profánních – jazyků), vezměte, prosím potěhem. Samozřejmě, že to děláme, obou kostelů je neuvěřitelná škoda. Se ztrátou Prvního jsme přišli o archu, misku s mannou a originální desky Zákona, ale zároveň jsme alespoň na půl století přišli k rozumu. Se zkázou Druhého, začíná exil, ale zase jsme a vesmír spolu s námi přišli k talmudu. Přesto ho tím potěhem po hřbetu, prosím, vezměte. Důvod? Aby příliš nezjednodušoval, protože zjednodušování vede vždycky až k tomu, co prožíváme právě dnes. K přivírání očí. O pragmatismu nemluvě. Pak se ty doutnajcí trosky promění max. na tři týdny v historický velkofilm – u někoho možná ani to ne, ale co zbytek života?

Tradice vždycky před půstem 17. tamuz tiše, ale vehementně připomíná: „Každý, kdo se dožije dalšího 17. tamuz a stále se nedočká zbudování Třetího chrámu, by si uměl uvědomit, že Kostel nestojí možná také právě jen kvůli němu.“ Hodně inspirativní…

Protože najednou je všecko krapet jinačí. Jidiškajt ani po zbourání obou Chrámů není naštěstí natolik mrtvá, aby si mohla dovolit luxus „starých mýtů“. Čehosi, co bylo a náboženský systém formátovalo. Pokud mýty, tak jen ty kořenné a prastaré, stvoření, potopa, selhávání. A tyhle mýty jsou společné celému lidstvu.  Jidiškajt tu není jako  nějaké dogma a náboženství „jakéhosi“ typu, je proto, aby byla žita. Nikoli tradována – jinak by se z ní natotata mohl stát -ismus. To se nestalo tehdy a jenom tehdy.

Chanuka jen kvůli Hasmoneovcům, Purim kvůli nikdy nekončícímu latentnímu antisemitismu a antijudaismu, ale začalo to už kdysi za Amaleka a potom za Hamana. A ani „tři týdny smutnění“nedržíme jenom kvůli zbouraným Chrámům? Které zboural kdosi a kdysi? Hmm, to je sice pech, ale nás se to už netýká.  My to už těžko ovlivníme. Dnes už je to všechno passé,  zůstala snad jen Západní stěna s její novodobou komerčně-romantickou zónou. Všecko jen „pěkná“ a maličko netradiční tradice. Netradiční přinejmenším pro ty, co slaví haloweeny a Dny protifašistického odboje.

Jenomže, co všechny ty selichot, které se ke zboření Chrámu váží?

Což vůbec lze propůjčit prosbám hlasu

tam v křišťálovém Jasu nad Klenbami?

Když ryzích cest jsme neviděli krásu,

tonouce v lejnech – vepři uchrochtaní?

Že opojný lesk marnosti nás zlákal,

zatvrdil šíji, na čelo pýchu vtisk.

dnes kvůli nám se v troskách Chrámu smráká

nestoupá vůně myrrhy z oněch míst

Sem tam vláčí se dnes, jimž balšám rosil skráň,

znávali prostřít stůl i zápaly

Často i varovnou nám otevírals dlaň,

my tvými posly ale pyšně zhrdali

Chrám pad´, teď štvou nás exilem jak sběř

vraždy poprav stíhá jen topor jatek

hrstečka zbylá v trní – měř jak měř

červánky nikde, slepou tmu kojí zmatek

Není jediná, která by neobsahovala onen svérázný motiv : „Kdepak, zlý nepřítel nám to neudělal, to byl jen nástroj. Kostel jsme si zbourali sami! A pomalu nám, Tati, dochází čím. Slituj se, abychom se změnili!!“

Opravdu – nad rozlitým mlékem se toho už moc nenapláče, a tak „tři týdny“ po  před nedávnem absolvovaných exerciciích, jimž se říká Sfirat omer, tvoří vlastně jen další příležitost probrat si své vlastní ledví. Kašlat na historické ruiny (i když prolitou krev i slzy žen Vznešený počítá) a namísto toho ty tři týdny špekulovat, čím my osobně bráníme tomu, aby tu už dávno stál ten Třetí chrám.“

Docela česky řečeno. Proč se teď divit tomu, že nám ministruje skutečná nestydatost. Že dnes už se počítá i diplomka s hrubkami, exekutor si rozdírá chřtán a pravda se maličko poztrácela v nestydatosti. Zuřte si jak chcete, vy voličové, my si budem vládnout, jak se nám zlíbí. Hejtujte se mezi sebou, podstatné je, urvat si dnešek, než skončíme my, a po nás potopa. Už snad ani nejde o moc, jen o chuť mít ji. A my z toho až pláčeme. Tak jako židé pro zbouraný Chrám.

Jsem pro, plačme! Pěkně v popelu, žíních a postech. Ne nad dobou, ale nad sami nad sebou. Je to totiž naše vina. Tóra učí, že všechno začíná maličkostmi. Kolikrát stačí jedno „vlevo dole“, nad kterým mávneme rukou, protože jsou tu přeci jiné starosti, a už je zaděláno na zbourání chrámu. Ne, nedělejme si iluze. Nikdy a žádná doba nepřály hrdinům. Těch bylo jen pár a tací skončí buď na kříži anebo na popáleninovém oddělení.  Jeden, aby se z něj stal Měsíc krabic a druhej, aby padesát let po jeho smrti gymnasista nevěděl, kdo to byl. A přece se točí!

Tohle moc dobře věděl už Mojžíš, když si stěžoval tchánovi Jetrovi, že to už dál neutáhne. A starý náčelník mu poradil. Minjan morálky a etiky. Ať se deset chlapů rozhodne, kterej z nich má morální kredit. A ať se navzájem hlídají a udržují si určitou laťku morálky. Ze stovky chlapů jich už bude desítka a z těch zase vyberou jednoho. Tohle jde i bez mučednictví, chce jen to dvě tři věci.  Nemávat rukou ani nad „vlevo dole“, mít žízeň po mravnosti, i když máš hlad na barák s bazénem, a poctivě, tam kam naše ruce dosáhnou, se  držet pravidla kašrutu. Toho skvělého pravidla : „Nečistý vám bude a zůstane mimo ležení Jisroele.“ (Dneska se tomu říká duševní hygiena.)

Hrdinství je nanic, když deset chlapů vybere největšího hajzla, a když jich to nakonec udělá stokrát sto tisíc. Ale ta svatá trojice – nemávat – mít žízeň a distancovat, ta mění vesmíry.  Ony i ty b-ží mlýny nejsou nic jiného, než Třetí chrám. Jenomže pokud letos ještě nestojí, musím se jenom zeptat spolu s Pirkej avot. Jak se mi dařilo naplnit koán: A tam, kde jsou jen vlci zůstaň člověkem. Že je to kolikrát zatraceně těžké, o tom nepochybuju. Pořád je vlků dost,  ale obrat (tešuva) je první krok k Třetímu chrámu. Big Boss to za nás neudělá. On nám jen požehná, pokud budou naše pohnutky i skutky (jakkoli nepatrné) v souladu s tórou. Polopravda i politická korektnost – to je trejfe. Těžce nekošer. A to málo, co udělat lze, je nikdy nejíst z „udáveného“ a vždycky nejen vědět, ale taky aspoň trochu jednat tak, jakože to „udávené“ je. A co je a co není, o tom učí tóra a nejenom svým “nesesmilníš”.

Tak za rok zase spolu Nabuchodonozorem před branami Jeušalajmu?