Nesnáz ohledně studnic. Poprvé za Abrahama, poté za Izáka.  Ergo choutky na cizí studny nejsou nic nového. Málokdy byly ale tak nestydaté jako dnes.   Podíváme-li se na oba biblické příběhy detailněji, pochopíme, co je  kupodivu naprosto jasné každému dnešnímu majiteli studny.

Abraham – v jedenadvacáté kapitole Genesis – rovná spor s Avimelechem. Nejde mu totiž pod vousy, že by si „jeho“ (= jím vykopanou studnu) měli jen tak mírnyx-týrnix přivlastnit nějací Avimelechovci.  Protože tady zdaleka nejde jen o nějaký „stolperstein“ anebo pamětní destičku na roubení té které studny, ale především o ve starověku uznávané právo: Našel jsi vodu, zachytil ji a udržuješ? Pak je především tvoje, protože voda je sice  – tak jako tóra – majetkem naprosto všech, padá na všechny stejně a křísí všechny svým dopadem, ale ten, kdo o vodu pečuje, je právoplatným majitelem vody jím zajištěné. Jeho následník Jicchak má potíže ještě větší. Tomu  se – v šestadvacáté v Genesis – děje ještě větší příkoří. Nějací kokůtci a podnikatelé dokonce zasypávají studny, které druhdy vykopal praotec Abraham.

Abrahamův případ končí přísahou u „Studnice sedmi“ (Ber ševa), totiž sedmi extra oddělených ovec, jimiž Avimelech svatosvatě přiznává, že studnu kopal (a tedy právoplatně)  vlastní Abraham.  Také jména Izákovských (po tátovi obnovených) studnic „Esek“ (Vydíračka)  a  „Sitna“ (Drzost) jsou v hebrejštině dost výmluvná. Cpát se k nim je drzost, chtít si je přivlastnit poté, co jsem je léta zanedbával je prachsprostá vydíračka.

Už tedy jak Abrahamité tak Avimelechovci moc dobře věděli, jak se věci mají. A řád přírody respektovali.  Proto ta mýticko-mystická slavnostní smlouva nad sedmero ovec, proto ten vztek Jicchaka, který byl jinak povahy víceméně „mouchy-snězte-si-mě“.  Navíc ještě mnohem dříve, ještě před potopou a dokonce ještě před vyhnáním z Ráje zaznělo zcela nekompromisní: Buďte hospodáři a ne vykořisťovatelé této planety.

A teď, po letech velko-chovů, velko-pěstby a velko-řepky si přijde nějaký bůček a všem majitelům bazénů populisticky zkouší zabrnkat na volební strunku, že jim  vláda vodu do obecního vodovodu opatří od těch, co o ni doposud jakž takž pečují. To je ovšem vážně na kudlu do ledvin.

A bude hůř. Vlastně už je. Vždyť, protože jsou volební období krátká a plánované miliardy dálničního betonu je nutno proinvestovat během té krátké doby, poplašíme sedláka kamionovou dopravou, z pečovatelů o studny uděláme „ekoteroristy”, honem honem přestřihneme pásku a především – shrábnem všimné. Co nám po tom, že se pak pod dálnicí voda opravdu ztratí? To už budou o moci jiní.

A kdoví nebude-li ještě hůř. To se ale už bude kolem studnic krvácet. To i brněnští Slušní lidé zapomenou, že nikdy nebyli v divadle, a přestanou si před ním honit kosárek a svaly. Teď už s křikem sobě vlastním půjdou „okupovat studny“. Neslušní lidé přestanou bránit svoje ledničky před dvanácti uprchlíky a začnou v panice špekulovat, jak se dostat k vodě. Tehdy dojde na starý midraš, že je zatraceně těžké zůstat člověkem tam, kde jsou jen samí vlci, a že člověka dělá člověkem to, zda někomu podá třeba jen obyčejnou sklenici vody. (Přesně tu, kterou dostal žízní umírající Izmael na poušti s Hagar, ačkoli se v Nebesích vědělo, že to bude zatraceně komplikovanej týpek, a přesně tu, kvůli které se možná ani tak prostopášný král Achab nedostal do vesmírné Spalovny – Gej hinnom.)

Vládní bůček a jeho partneři by si měli uvědomit, že i když je to dražší a méně populistické,  ba dokonce podnikatelské a politické riziko, měli by se začít chovat jako Abraham. Začít studny kopat, ne je znárodňovat! Zvednout  (i finančně) mandle těm, co na vodu a na krajinnu kašlou, a vybrané pokuty buď vrazit zpátky do přirozené krajiny anebo alespoň na dovoz vody v PET flaškách (bude-li odkud). A s udržovateli studnic zahájit dialog. Ne Vydíračku a Drzost.

Ale je tu malá naděje – i když boj s časem je docela neúprosný nehledě na letošní dost výjimečné sucho – že totiž ačkoli nás doposud zhola nic nedokázalo zvednout z otomanu a přestat obdivovat mstivého Starocha a Spalovače trenek, vypráskat ze svého středu hamižného estébáka, postavit se zpátky do generálních stávek a začít žít svobodně a ne pod ochranou nesmyslných zákonů, boj o vodu tenhle proces neuvěřitelně urychlí. Protože voda i tóra skutečně křísí, zatímco její nedostatek usmrcuje.

Vznikla nesnáz. Už dávno dávínko. Ta poslední v časech komunisticko-kapitalistických polosvětlých včerejšků. Buďme tedy vládě a odpovědným ministrům vděčni, že s takovouto zhovadilostí přicházejí ještě před komunálními volbami. Ne snad, že by to jejich výsledek nějak razantněji změnilo. Voda prozatím teče. Ale přeci jen teď může venkov, který má k studním blíž, ukázat svůj selský rozum a trochu to těm městské vodovody a kanalizace užívajícím bílým límečkům “nandat”. Ale především buďme vděčni Sladkému požehnanému, za to že nám všem (a jediným ve vesmíru) nadělil dar logického myšlení a některým dokonce i schopnost tento dar používat.