Ona dobře známá pohádka „O prstenu“ by byla si zajímavější, ale rád bych se zastavil na poušti.  Uprostřed té dnešní  pouště etické to nebude na škodu.

Jsme v parašat Vaera, egyptská Hagar sedí celá zoufalá uprostřed písku. Už podruhé. Poprvé utekla do pouště v těhotenství, když se s pramátí Sárou poštěkaly. Tehdá se jí v tom rozpáleném písku zazdálo, že k ní mluví anděl a domlouvá jí, ať se vrátí do stánků Abrahamových, a tam v ženském stanu porodí. Prý to bude kluk. Budou s ním sice potíže, a to potíže věčné, neboť, jak čteme v Písmu, bude to člověk lítý, ruce jeho proti všechněm a ruce všech proti němu (gn 16:12).  Nejspíš tu prudkost podědí po matce.

Dnes tu Hagar trčí znovu. Kluk se mezitím dávno narodil a zatím je celkem v pohodě. Na třináctiletého puberťáka až moc v pohodě. Jenomže Sára mezitím sama dostala chlapce, narodil se Jicchak a zase to začalo skřípat. Prý proroctví a kdesi cosi. A tak ji slaboch Abraham posadil na mezka, dal pořádný pytlík „alimentů“, aby se k tchánovi nevrátila s prázdnou a tedy s ostudou, poskytl také zásoby jídla a vody a posílá ji domů do Egypta.

Jenomže, co čert nechtěl, vak na vodu se někde roztrhl a oni jsou teď doslova a do písmene na suchu. Lidu pouště, jímž Židé i Egyptští jsou, je celkem jasné, co asi přijde. A že to budou docela muka. Jišmael, chudák, blouzní žízní už teď. Položila ho tedy aspoň do chatrného stínu jakéhosi pouštního křáku a poposedla na dostřel. Počká, až chlapec svoje muka skončí, a pak patrně i na svou vlastní smrt žízní. Rozplakala se.

A v tom se dostavuje jakési dejavue. Opět jakoby k ní mluvili andělé. „Co děláš, Hagar? Nech toho, vrať se ke klukovi a pokračujte. Tady to ještě nekončí.“ Jen se jí zdálo, že to andílek nepronáší medovým hlasem plným cukrové vaty. Jakoby u toho byl docela kyselý.

A to chudinka neslyšela ten lomoz, který se krátce předtím strhl na nebesích. Když totiž Sladký požehnaný rozhodl, co se má stát, andělé se mohli zbláznit. Desítky petic a dokonce i demonstrace. „Sladký požehnaný, proč chceš toho Jišmaele zachránit? Copak nevíš, co se bude dít?  Je to praotec Jišmaelitů, budoucích muslimů. A tóra? Neučí o něm tóra, člověk lítý, všichni se postaví proti němu a on na ně bude taky dotírat!“

Živý světů je celkem kliďas, ale toto ho maličko namíchlo. Prohrábl si vous, ze kterého vycházejí všechny čtyři biblické řeky, a dost tvrdě demonstranty napomenul. „Že vám není hanba, vy rouhači. To ze mne chcete udělat lotra? Dost na tom, že se o mně bude v budoucnu kdejaký Piťha otírat, že jsem krutým bohem Starého zákona. Chcete tomu politizujícímu flanďákovi dát nakonec zapravdu? Ano, Jišmael je takový jaký je, a svoje poslání halt naplní. Ale dneska je mu teprve třináct a v životě ještě nikomu neuškodil. Jaké tedy to děcko je, panstvo? Je to svévolník nebo nevinný?“ –  „No, nevinný,“ museli uznat andělé. „Tak si laskavě zapište za uši, ať se mi tyhle demonstrace neopakují pořád dokola,  že každého soudím ne podle toho, co bude nebo by mohlo být, ale podle toho, jaký je v daném okamžiku!“

A otevříny jsou oči Hagar a najednou – vida pramen. Vstala a naplnila vak s vodou a napojila dítě. A Bůh byl s dítětem. Zůstali na poušti a mládenec dospěl.

Chápu, že nejsme bohové, ačkoli kvůli pokušení jako bohové být se Adam s Evou pustili do ovoce Stromu poznání. A moc to nevyšlo. Proto asi nedokážem soudit soudně. Strachy jsou snazší.  Ale není ten Boží přístup docela boží? Soudit každého podle toho, jaký je v daném okamžiku? A nejen každého, ale i sebe sama. Docela jednoduchý a tolik potřebný anděl. Advocatus diaboli.

Tento anděl je také, podobně jako nibelunský trpaslík Alberich strůjcem kouzelného prstenu střízlivosti. Tradice vypráví, že kdysi jakýsi papaláš potřeboval potrápit učeného Žídka, shodou okolností zručného zlatníka,  a zadal mu (pochopitelně pod hrozbou popravy) úkol: „Do rána chci prsten, který, kdykoli se na něj podívám a budu mít skvělou náladu, mi ji dokže pokazit, a kdykoli budu mít náladu pod psa, zas mi ji vylepší. Odchod!“

Zlatník odešel, doma popadl kousek zlata a hebrejsky do něj vygravíroval jednoduchý vzkaz: „To přejde!“.

2 Komentářů

  1. 28.11.2018 – 20 Kislev 5779 v 13:10 — Odpovědět

    Není on Ismael spíš praotec Arabů než muslimů? Muslimové IMHO žádného společného praotce nemají…

    1
    0
  2. achab
    16.3.2019 – 9 Adar B 5779 v 01:18 — Odpovědět

    be*H
    Rozhodně souhlasím, Ismael je "praotec" Arabů, nikoli muslimů – pravda Korán sám sebe na mnoha místech představuje, jako Korán arabský. A odtud se mi to pak přesmyklo i na muslimy. Ale jsem rád, že i řada Arabů smí být nemuslimská :)

    1
    0

Napsat komentář: Karíma Sadio Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Předchozí článek

Oko Karla Cudlína zachycuje Svatou zemi

Další článek

Začíná festival Teplický cimes