Nedávno mi jeden přítel v rámci diskuze a mírně s nadsázkou namítl: „Jestli je to tak, tak jsem zbožný člověk“. (Díky, Ivane.) Nekomentoval jsem to. Protože jsme už nebyli ani mladí, ani ve při, ani  někde s holkama na pokoji vysokoškolských kolejí, kdy se až do pátého absintu oponovat musí, aby si k nám  nakonec přeci jen přilehla ta pravá.

Nekomentoval jsem to také proto, že měl pravdu. Jazyk jako fenomen je sice ryze duchovní podstaty, ale jako orgán jen součástí lidského těla. A to je, jak zřetelně čteme v Písmu, neuvěřitelně líné.  Proto nám Sladký požehnaný vzkázal : „Žádnou přílišnou prokrastinaci, človíčku! Šest dnů koukej pracovat a hleď být kreativní,  a ten sedmý, který je o něčem jiném, se taky neresetuješ jak mašina, ale zkusíš být kreativní duchem.“

A  vlastně ani není nutno zalistovat zrovna v té knížce s tolika stránkami na cigaretovém papíře. Bohatě stačí nastavit ucho. Slyšíte jablka nebo „jabka“? V okně nebo „f okně“?  Jsem mu dal nebo „semudal“?  Vy, kteří  nyní čtete tyto znaky, s tím problémy nemáte, protože čtete, ale zkuste se v okolí poptat, jak se ve škamnách školních dívali na záludnosti pravidel shora/zhora, sleva ale levněno …

A nejinak je tomu i se zbožností.  Vždyť je-li opakem zbožného bezbožný, pak by zbožný měl být vlastně sbožný. Ten, co mimoděk chodí s bohem.  Nevykřikuje, nevnucuje, nenosí uniformy zbožností, pečeti, kérky a symboly své „zbožnosti“ na těle, neb to přísluší jen velbloudům. Mimoděk, protože to v sobě prostě „má“,  anebo taky vědomě, protože ho to baví. Ani to neumí dost přesně pojmenovat, navíc, co je komu po tom, ale tohleto randění je z nějakého důvodu stejně rajcovní jako tehdy s tou „pravou“ na kolejích.

Není problém s bezbožnými, těm je jenom smutno, protože mimoděk nemají s kým chodit, anebo vědomě nechtějí s nikým chodit. Větší problém se objevuje u nábožných, pobožných a zábožných.

Protože nábožný ukazuje na boha, aby byl vidět. Protože je vlastně taky  sám ve své osamělosti. Tak jako mluvčí Ovčáček, který vylévá celý boží týden lejna, a pak do světa pošle fotku nějakého božiště, kterou dostal od pupkatého Duky mailem, výměnou za kdovíco, anebo jako kudlanka, který taky furt s rukama sepjatýma nakonec samečka sežere. (Musí, příroda ji tak nastavila, a dělávají top i pavoučí samice.)

Zábožný si taky moc nepomůže. Ten chodí za bohem jenom kňourat. Občas si za ním zaskočí , aby se vyplakal, ale hlavně se za něho schovává, když nemá dost odvahy anebo argumentů, aby něco změnil. Nebo když je ke všemu natolik vychcaný, že díky tomu sleduje své úplně jiné cíle.  Jako Kaczinsky ve svých kauzách s potraty a homofobií (pár voličských preferencí to hodí), Netnjahuova kolaborace s charedim anebo výkřiky Kotlebek či českých vlastenců o vlasti, národu a bohu.

Pobožný je pak úplně největší neštěstí. Protože páchne. Je pocintaný bohem. Politý podělanou politurou poloprázdné ideologie pohodlnosti. Páchne tak příšerně cukrovou vatou, až se vám z toho zvedá žaludek a pokud byste snad i chtěli s bohem chodit, díky němu je v tu ráno po Bohu.

No zbytek vesmíru zbožný je. Jenom si nejsem jistý, jestli se dá zbožnost měřit. Jestli nám vůbec přísluší vrtat se do cizích vztahů.  Proč chodí ten zrovinka s tou a tahle si zas vybrala tohohle.  Slůvko „proč“ je jinak základní hybatel vesmíru.  Proč obědy okýnkem ano, ale spravené boty od ševce ne. Proč objednat k doktorovi a na úřad ano, ale k švadleně anebo k holiči ne? Proč se Adamovi vyplatí. Ale ne v případě, proč někdo s někým chodí. Tam je dobré dívat se jen na to „jak“. Jelikož jestli chodí „sbožně“ – tedy s BigBossem – ono to na něm vidět bude. To ostatně dobře věděl i Nachman z Braclavi, když utrousil: Pámbu je tak daleko, kam ho člověk pustí.