Sáhněme si do svědomí. Nenadržujeme tak trochu romantickému „titanicovému“ příběhu Jaakova a Rachel? A jak se dokážeme vcítit i do Lei, s očima méně zářivýma? Do té ošklivky podstrčené zamilovanému uprchlíkovi o svatební noci zákeřným Lavanem.

A teď si sáhněme do Písma a jeho komentářů. Leu Nebesa vyznamenávají rozhodně více. Ona je matkou těch dost důležitých čeledí Jisroele, včetně duchovní šlechty kohanim a levitů. Je jí dopřáno ulehnout po boku svého muže dokonce i po smrti, zatímco Rachel zůstává v symbolickém „Rama“, aby „dohlédla“ na exil dítek Jisroele. A to už to vůbec nechci komplikovat tak jako někteří příliš zvídaví talmidim, jak najít shodu mezi tradičním učením, že lid Jisroele a otcové zakladatelé žili podle pravidel tóry už před jejím vydáním na Sinaji, a mezi skutečností, že se tedy halachu dodržující Jaakov žení se dvěma sestrami.

Sledovat komentáře je krásné dobrodružství. Rambam přichází s návrhem, že lid Jisroele dodržoval pokyny tóry už před jejím vydáním ovšem pouze v Zaslíbené zemi, a Jaakov byl tou dobou u Lávana v exilu. Ale podíváme-li se na dnešní halachu, zrovna tento biblický pokyn je platný jaksi všude. Tedy i v exilu. Ostatně i Rambam to pouze nabízí, rozhodně na tom netrvá.

Už dočista z oblasti „tajemství víry,“ jímž jiné kluby vysvětlují některé přírodní logické zádrhely, je pak zdůvodnění, že Jaakov (možná) právě někde během události s žebříkem, dostal od Nebes zcela specifický pokyn – „založit“ dvanáct čeledí Jisroele (a tak mu svatba s dvěma až čtyřmi pokrevními byla odpuštěna). To ale na stránkách Písma nenajdeme, a tak to nelze brát za víc, než za inspiraci pro někoho, komu podobné inspirace pomáhají na cestě.

Další pokus o „legalizaci“ takového přístupu se zase obrací k pravidlům o konverzi a svatbám s cizozemkami. Byť to byly vlastně krevní příbuzné, Rivka byla jejich teta a Lávan je Jaakovův strýc, přeci jen to byly příslušnice jiného kultu (viz Rachelin únos otcových bůžků) a podle pravidel halachy sňatek konverzi vyžadoval. Židovská manželka by měla být židovským děvčetem. Tóra v tomto ohledu hovoří jasně: Uzříš-li mezi zajatými ženu, ke které vzplaneš, nezmocníš se jí jako dobyvatel, ale uvedeš i řádně do svého domu, ona odloží své roucho a oholí si hlavu a bude (jako mrtvé) oplakávat svého otce a matku jeden měsíc a teprve potom k ní vejdeš a ona se stane tvou právoplatnou manželkou (dt 21:11). A tento poměrně důležitý detail nabízí vysvětlení, že po konverzi je každý konvertita vlastně novorozencem, bez vazeb na „starou“ rodinu a tím pádem sestry přestaly být sestrami.

Má to ale háček. Konverze sice činí konvertitu duchovním novorozencem, dokonce ho do jisté míry zbavuje i předchozích finančních závazků a slibů, ale v žádném případě nemá z konvertity udělat zrůdu. I „stará“ rodina zůstává rodinou, akorát, že má najednou v rodině žida. A pokud to umí zpracovat, respektuje a sama se od něj neodtrhne, mohou se k sobě i nadále chovat přinejmenším lidsky. Což se učíme opět z tóry (gn 15:15). Ten verš sice prvoplánově mluví o skonu a „připojení se u pokoji k otcům“ – tedy předkům, ale lze mu stejně dobře rozumět také jako pokynu „půjdeš dál v pokoji se svými (modloslužebnými) předky“.

A především, samotný pokyn nebrat si za manželku současně dvě sestry není diktován hlediskem krvesmilstva (jako některé ostatní pokyny ohledně příbuzných), ale hlediskem lidskosti. Dost na tom, má-li muž více žen. Nemůže vyloučit soupeřivost, bolest a žárlení, i když jsou každá z jiného těsta. Natož, budou-li to sestry pokrevní. No a právě tohle by se „novorozeným“ sestrám Lei a Ráchel stejně událo. Takže zase vedle.

Ovšem hodně zajímavá je skutečnost dva a dva (i když taky jen inspirativní, kánon z toho vytvořit nezkoušejme). Dva synové, dvě dcery. Tradiční výklady, že Lea si měla vzít Ezaua a Rivka byla předslíbena Jaakovovi, jsou celkem známy. I to, že když se pak Ezau začal věnovat lovu a světskému stylu života, vyplakala si Lea ta očenka právě proto, že má připadnout takovému nepodarovi. Něco mezi Maryšou v Hanou Karadžičovou. Ale pro Nebesa byl Ezau duchovně “mrtvý”. A vzpomeňme si, co o sobě říká Jaakov, když s paní matkou bojují o Jicchakovo požehnání. „Já jsem Ezau“, pronesl.

Možná nelže, možná říká hebrejsky pouhé „já jsem hotov (ezau) přijmout požehnání“, nebo to alespoň říká mezi řádky. Ale to přihlášení se k identitě Ezaua je tam přítomno také. Bereš na sebe kus Ezaua? Dostaneš i jeho nevěstu, řekli si andělé. A „zmocnit“ se určitých zejména ekonomických výsad prvorozenství určitou fintou (bez ohledu, že jím Ezau nestdatě zhrdnul a za čočku prodal), to se tehdy nedělo tak často. A asi se i rozkřiklo. A asi se to doneslo i do Cháran, když i Lávan poťouchle naznačuje, „u nás tady na dědině nemáme ve zvyku, aby se prvorozenství přehazovalo jen tak, mírnyx týrnix.“

Nevíme, a ani vědět nebudeme. Faktem zůstává jen pár základních daných. Tóra nikdy nehovoří neuctivě, když náš sama učí nemluvit neuctivě. Takže Lea určitě nebyla žádná chudinka, když ji Nebesa „vyznamenala“ coby matku čeledi Levi a Jehuda. Člověčina (lidskost) je vždycky víc než zázraky a vize, dokonce i mnohem víc než jakákoli ideologie. A právě tu je dobré v Nebeském dopise hledat na prvním místě. A pořád je tu ten úplně základní otazník: Proč on se teda ten Jaakov na nevěstu pořádně nekouk?