Žije v Rishon Lezion, nedaleko Tel Avivu, skromný, možná trochu i plachý novinář, který o sobě může říct bez uzardění, že je nezávislý. Alespoň na izraelské poměry má dosti kontroverzní názory a jeho představy řešení blízkovýchodních problémů jsou značně odvážné.

Yehuda Lahav, vlastním jménem Štefan Weiszlovits, spolupracovník mnoha českých i slovenských sdělovacích prostředků, televizním slovenským zpravodajstvím TA3 počínaje a českým internetovým servrem Neviditelný pes konče. Setkali jsme se poprvé během izraelských voleb do Knessetu. Přivezl mě k němu do vkusného bytu můj přítel Tomi Shved z předměstí Tel Avivu, jenž byl též ze Slovenska, z něhož se do Izraele vystěhoval před více než třiceti roky.

Yehudu Lahava jsem do té doby znal jen z obrazovky TA3, kde přispíval svými komentáři z Blízkého východu. Obdivoval jsem rovněž jeho jazykové schopnost; domluvil se bez potíží nejen hebrejsky a anglicky, ale také maďarsky, slovensky a rusky. Každý den proto mohl přečíst všechny izarelské noviny, vycházející v mnoha jazycích, pravidelně poslouchal vysílání rozhlasových stanic, kde byly vždy ty nejaktuálnější podrobnosti o každodenních událostech v židovském státu.

Příjmení Lahav vzniklo zcela náhodně. Po vystěhování do Izrale žil určitou dobu se svojí první ženou v kibuce Lehavot Chaviva – Lehavot znamená plameny, Chaviva je jméno izraelské parašutistky, která byla během SNP zavražděná v Kremničce. Z Lehavot pak stačilo udělat jednotné číslo, přidat ho k jeho hebrejskému jménu a na světě byl Yehuda Lahav.

Během vojenské služby v židovském státu ale nemohl psát do novin ani pod svým novým jménem, tak si vymyslel ženský pseudonym Ora Šamírová. Přesto byl v bývalém Československu podezřelý jako sionistický špion a dvacet roků měl do své rodné vlasti zakázaný vstup, v Izraeli byl dlouho zase považovaný za komunistického zvěda…

“Narodil jsem se v roce 1930 v Košicích. Můj otec byl lékař v Prešově. Před deportací v roce 1942 mě rodiče tajně převezli k babičce a dědečkovi do Budapešti, kde jsem se dožil osvobození. Mé rodiče zavraždili nacisté v koncentráku. Po osvobození jsem sloužil jako tlumočník v Rudé armádě. Do Izraele jsem přijel v roce 1949. Do roku 1952 jsem byl v kibucu, od roku 1953 pracuji jako novinář pro izraelský a částečně pro zahraniční (český, slovenský a maďarský) tisk. Studoval jsem na Hebrejské universitě v Jeruzalemě, kde mi byl v roce 1978 udělen titul PhD za disertační práci na téma “O cestě Komunistické strany Maďarska k moci – 1945-49″. Moje autobiografická kniha se jmenuje “Zjizvený život”, slovensky, česky a maďarsky mi vyšla take kniha reportáží “Odsouzeni ke spolužití” o izrealsko-palestinském konfliktu. Jsem ženatý, mám tři syny, vnučku a tři vnuky…”

Kdy, za jakých okolností a proč jste se vystěhoval do Izraele?

“Až po návratu do rodného Prešova jsem zjistil, že rodiče mi nacisté zavraždili a nikdo jiný mně nezůstal. Nedokázal jsem najít kontakt se svými nežidovskými vrstevníky – naše životní zkušenosti byly úplně jiné. Proto jsme všichni přirozeně vyhledávali společnost navrátivších se židovských mladých lidí, kteří se sdružovali v sionistických mládežnických hnutích. Myšlenka kibucnického kolektivizmu se mi stala velmi blízkou. To byl hlavní důvod, proč jsem se v roce 1949 vystěhoval do Izraele.”

Účastnil jste se nějakých bojů v arabsko-izraelských konfliktech?

“Sloužil jsem v armádě za války v roce 1956-57 a pak v záložní službě za války v roce 1973 – nikoli však v bojové jednotce.

Je podle vás nějaký rozdíl mezi terorizmem a partyzánským bojem za osvobození země?

“Pokud jde o izraelsko-palestinský konflikt, otázka je špatně položena. Nejde o boj okupanta s okupovaným, nýbrž o svár dvou národů, z nichž oba si nárokují (právem) celé sporné území. Spor lze proto řešit jedině kompromisem, v rámci kterého se oba národy musí zříci části svých oprávněných požadavků. Pokus rozhodnout spor silou zbraní v žádném případě nevede k řešení. Ostatně, atentáty schválně namířené proti civilnímu obyvatelstvu jsou zřejmě terorismem.”

Jaký okamžik v šedesátileté historii Izraele se vám nejvíc zapsal do paměti?

“Největší osobní zážitek byl, když jsem byl přítomný podepsání izraelsko-jordánské mírové smlouvy v roce 1994. Snad ještě významnější událost – při níž jsem však nebyl osobně přítomný – byl přílet prezidenta Sadata do Izraele v roce 1978.”

Je nějaké reálné východisko z blízkovýchodního konfliktu a v čem tkví jeho kořeny zla?

“Přirozeně, je to kompromisní dohoda o rozdělení země a vzájemné spolupráci. Jako model může sloužit tzv. “Ženevská výzva” podepsaná stovkami izraelských a palestinských společenských osobností a podporovaná značnou částí veřejnosti obou národů, která obsahuje do detailů vypracované obrysy takového kompromisu. Ale, jak už bylo řečeno, kompromis vyžaduje, aby se obě strany zřekly části svých oprávněných nároků. Na obou stranách se však vždy najde větší či menší skupina, která nejen odmítá takový kompromis, nýbrž podniká praktické kroky pro jeho znemožnění (např. atentáty na jedné straně, kolonizace na druhé straně). Je třeba velmi silného a cílevědomého vedení (na obou stranách!), jež je s to jednat podle zásady, kterou stanovil zavražděný premier Jicchak Rabin: “Bojovat proti terorizmu, jako by se nevedla jednání a pokračovat v jednáních, jako by nebylo terorizmu”…”

Platí podle Vás teze, že kdyby nechali Arabové na deset roků Izrael na pokoji, Izrael by se sám zničil svými vnitřními problémy?

“Když v to Arabové věří, ať nás vyzkouší. Ať nás nechají na pokoji – a za deset let se setkáme a uvidíme…”

Bude za dalších šedesát roků už Izrael existovat v míru vedle Palestiny?

“Je jedno staré hebrejské řčení, podle něhož od zboření druhého Chrámu byla schopnost prorokování odňata prorokům a dána jenom hlupákům – takže raději se do prorokování nepouštím. Jsem však přesvědčen, že budou-li jednou Izrael a Palestina žít vedle sebe v míru, nebude to výsledkem jakéhosi spontánního vývoje, nýbrž důsledkem cílevědomé, nepřetržité a neústupné činnosti lidí usilujících o mír a porozumění v řadách Izraelců i Palestinců – a v neposlední řadě za pomoci lidí dobré vůle všech národů, kteří si budou vědomí, že se nemají postavit na obhajobu té či druhé strany konfliktu, nýbrž na podporu mírových snah mezi nimi.”

Uvědomíte si, jakou kladnou vlastnost byste vyzvedl u Jásira Arafata?

“Nejsem psycholog, neumím posoudit jeho charakter. Z politického hlediska myslím, že si upřímně přál, aby Palestinci dosáhli svého národního cíle; zároveň byl dosti pragmatický, aby přijal, pro něho určitě pouze kompormisní, návrh vzájemného uznání Izraele a Organizace pro osvobození Palestiny (PLO) jako představitelky palestinského národa.”

Čistě hypoteticky; mohl byste dát svůj hlas při volbách Arielu Šaronovi?

“Názory Ariela Šarona byly na ode mne vzdáleném konci politické palety. Sotva si dovedu představit volby v demokratické společnost za účastí více stran, v nichž bych hlasoval pro stranu pod vedením tohoto politika. Ale na politické scéně panuje vždy relativita; vzdálený je blíž než ještě více vzdálený. V Izraeli byly v minulosti přímé volby premiéra (naštěstí byly zrušeny). Dovedl bych si představit situaci, že do druhého kola voleb premiéra by se dostal Šaron a jeho soupeřem by třeba byl Netanjahu nebo Lieberman. V tom případě by býval Šaron ,menším zlem´ a hlasoval bych pro něj. Ostatně, v době ústupu z Gazy a likvidace tamějších židovských osad izraelská levice toto Šaronovo úsilí podporovala, i když i nadále rozhodně odmítala jeho politiku v jiných oblastech…”

V našem povídání jsem se dozvěděl více také o jeho knize “Odsouzeni ke spolužití…”Jejím záměrem bylo přiblížit skutečný Izrael, ne jen jako místo atentátů, bombardování a krveprolití. Nebyl to přece jediný charakterový prvek izraelského národa. Izraelský a palestínsky národ si jsou v mnohém velmi blízké. Na Blízkém východě se sice vraždí, ale hledá se tam také porozumění a sblížení…

Poděkoval jsem Yehudovi Lahavovi za čaj i profesionální laskavý přístup k rozhovoru a věnoval mu fotografii západu slunce nad Haifou z expozice, kterou jsem představil českým a slovenským krajanům, jež se do Izraele většinou po přežití holocaustu vystěhovali před zhruba půl stoletím.

Rishon Lezion, 5.4.2008

Autor: Břetislav Olšer

Přečtěte si od autora také: Stávkovat neznamená vydírat…

Přečtěte si také: Interview s Radimem Jančurou