Ne nelekejte se. Možná to na první cukrblik vypadá skoro jako evangelium, ale žádné evangelium to nebude.

A to hned ze dvou důvodů. Eu – angelion, jak všichni víte, je řecký tvar pro „radostné poselství“, vždyť tam zřetelně slyšíme jak tu euforii tak i toho angelose – anděla – poslíčka, zatímco tohle poselství určitě radostné není. A dotyčný Petr taky není apoštol, ale jen docela obyčejný Petr Muk.

Je to už dávno dávínko, co kdejaká (dnes už určitě rozumná máma od dětí), nosila nad svými dívčími jablíčky buď šesticípou hvězdu anebo hebrejské znaky šalom, protože Petr, ještě než se zamiloval do jiné image, tak nějak horoval pro jidiškajt.  Petra to pak přešlo, možná mu došlo, že některé skutečnosti se nenosí ani na krku ani na náušnicích, ale tak nějak v srdci, anebo ho počáteční okouzlení opustilo nadobro, takže se dnes už spokojí jen svou rolí u Hybernů – je to jeho cesta, cesta člověka. Neřešme. Ztratila se i vlna šalomistů, z poloviny z nich se stala běžná skupina salámistů, druhá polovina si pouští a zpívá docela jiné písničky a díra ve vesmíru byla skřítkama nahrazena (aby byl paradox zachován) různými (i českými)  žido – přáteli.

Nejsem proti. Ten moderní a jistě obdivuhodný stát si pár přátel zaslouží. A bez debat si své skutečně přátele získává, protože pokud jste se tam byli juknout, Izrael se zadře. Zadře se pod kůži, nesmazatelně. Jakési polo-svaté tetování. Neviditelné, ale na celý život.  Doslova jinej svět. Tam nepanuje ta naše (jistě taky přírodou a božím eko – systémem paradoxů užitečná a ve vesmíru funkční) korektnost malosti, kterou nechápejte jako obecné klišé všech zamindrákovaných multikulti Čechů!!  Já jsem na ni vlastně pyšnej, my nemáme jinou šanci, když už po tisíciletí žijeme v kotlíku obklopeném horami. To, že máme jaksi zmenšený výhled, nás zcela zákonitě nějak formátuje!! Nicméně v Izraeli panuje fakt otevřená svoboda.  Jen si to vezměte, vlezete do autobusu nebo do kupé a jsouce řádně vychováni zeptáte se: „Pardon, je tady volno?“  – a dostane se vám odpovědi „Copak je to moje?“ Sobě si najednou připadáte jako truhlík a ještě máte pocit, že ten respondent je hrubián. Přitom řekl pravdu.…  My, vychovávaní ismama a nápisy červenou na bílé, ověřujeme, co se kde vůbec smí!! (A jak s tím vyčůrat.) Tam to neřeší nikdo. Tam se jen tu a tam zjišťuje, co se nesmí. Ostatní je normálka… Inspirativní svět plnej krásnejch lidí.

Co na tom, že Izrael je především trafika evropské hanby? Dobře tomu tak. Evropa se má za co stydět!!  Kdysi byla Izrael ještě naděje pro všechny, kdo si prožili (dnes už zase s velkým humbukem zpochybňované) koncentráky a především ten poválečný pocit: Jejdamanky, Rózinko, vy jste se vrátila, ale tady s váma už nikdo nepočítal …“ To už dnes neplatí. Protože právě přeživší patří v řadě případů k těm sociálně nejslabším. Až má jeden maličko strach, že se hodili jen jako dobrý argument pro refundace válečných škod.  Ale i to jsou cesty člověka a novodobých států. Nepatří mi soudit. Snad jen dívat se a klást otázky. Vždyť po vzniku Slovenska (které se ještě dostatečně nevyzpívalo ze své hymničky) a třeba Makedonie, nemá cenu moderní Izraeli vyčítat, že tu je. Je tu, je tu už poměrně dlouho a je moderním nově vzniklým státem. Spíš ji lze obdivovat – za to, jak se drží a jak je kuriózní. A jak je – asi ze všech jiných států – tak příjemně „nažidlá“…

Obdivovat ano, ale ne nekriticky. Ostatně tak je to i s přátelstvím. Co je to za přítele, který ti neřekne:“Františku, to je krávovina, co děláš“. Na Frantovi je právě krásný, že občas udělá i chybu a že to přežene. Je na něm krásný to, že se jeho chybama učím a že si na druhou stranu on dá říct. V životě bych se s ním ale nepřátelil, kdyby si on sám nedokázal ustát tu svoji cestu člověka. Kdyby připustil, abych za něj den co den vykřikoval: Pozoooor, pozoooor, Fanánek je chudáček. Oni mu dělají bebínko, a to nesmíme připustit…“ bylo by po přátelství ajns cvaj. A vice versa – kdyby něco podobného provedl nějaký můj „jakože-přítel“ mně, tak ho velice striktně, nekompromisně a hodně rychle ukončím. Teprve až bych měl jistotu, že Franta není „kóšer“ člověk, nadešel by čas k činu a případné volbě.

Izrael je krásná, drzá a díky všem těm svejm žido-křesťanskejm pamětihodnostem a genetickému koktejlu nesmírně malebná ženská, ve kterém jsou – jako všude jinde –  taky nějakej parlament a sněmovna, lobbisti, obchodní kolosy a politické partaje. A na těchhle levelech to už rozhodně košer není. Problém je navíc v tom, že zatímco v českém kotlíku se podobné prasárny schovávají pod podolek demokracie, tam se to občas schovává pod svatej podolek Velkýho Šéfa. A to už je lautr nekošer. A především – fest o hubu.  A já chci vidět, vědět a dokonce i mít právo říci, že to košer není. To na mém vztahu k Frantovi nic vážného nezmění, pokud si tedy Franta nakonec dá nějak říci.

Moje babičky a rodiče (každej s jinou životní zkušeností) zažili Tisíciletou říší, která nakonec tak dlouho netrvala.  Brzy nato začalo jedno Přátelství na věčné časy. To se protáhlo o něco déle, ale už má taky po ftákách.  Proto si nedělám iluze, že by snad společnosti česko-izraelského přátelství vyryly do vesmíru nějakej hlubší zářez. Jenom mi jejich nekritický obdiv doplněný militantním nepřátelstvím vůči „nebezpečnému islamismu“ anebo „islámskému nebezpečí“ připadají k poblití nekošer. Ale co, je to taky cesta. Cesta člověka. Kdyby se ale tyhlety zamindrákované spolky a společky alespoň nezdravily tím přenádherným pozdravem šalom. Vždyť šalom, neznamená ani pokoj ani mír, ale dokonalost. Vyrovnání a harmonii. Vyváženost dobrého i méně dobrého.  Protože teprve jsme-li schopni vidět pravdu, jsme-li schopni unést Frantu celého, teprve tehdy může zavládnout pokoj. Šalom.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtete si také od autora: Čím více mešit…

Podívejte se také na video: Achab vypráví o židovském svátku Purim