Ladislav Špaček (* 17. srpna 1949, Ostrava, Československo) je český spisovatel, televizní novinář a moderátor, pedagog či bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla.

Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Později na pražské univerzitě též vyučoval, a to historický vývoj české gramatiky.

Dobrý den pane Špačku, rád bych na začátku zmínil, že jsem absolvoval Vámi vedené školení pro Českou spořitelnu „Umění společenského vystupování (Etiketa) a Image“, kde jste přednášel s panem Petrem Studenovským, a byl jsem z něj nadšen.  Jak dlouho Vám trvalo, než jste se tak báječně sehráli a jak se Vám s Petrem Studenovským spolupracuje?

S Petrem Studenovským se známe dvacet let, na seminářích spolupracujeme asi deset let. Petr je skvělý herec, jak prokázal v seriálu Etiketa, proto je s ním radost stát před publikem. Vhodně se doplňujeme, takže naše semináře nejsou pro účastníky žádná nuda.

Když jsem Vás pozorně poslouchal na zmiňovaném školení, došel jsem k závěru, že se nedokážu ani zdaleka soustředit na všechna pravidla společenského vystupování, což není optimální. Vy to všechno o čem jste mluvil, považujete za samozřejmé. Jak dlouho Vám trvalo, než jste se stal takovým odborníkem?

Jako v každém oboru musíte mít jisté vlohy, dlouhodobý zájem o téma, aspiraci něčeho v oboru dosáhnout. Přečetl jsem veškerou dostupnou literaturu, ale to hlavní, co mi dalo velkou školu, byla účast na vrcholných protokolárních akcích v době, kdy jsem působil jedenáct let na Pražském hradě. Navštívil jsem asi šedesát zemí světa, večeřel jsem s britskou královnou a všemi žijícími americkými prezidenty, všemi korunovanými hlavami včetně japonského císaře, ale to by mi nebylo nic platné, kdybych soustavně nesledoval, jak se všechny akce odehrávají, jaké jsou standardy chování v různých zemích.

Souhlasíte s obchodním pravidlem, že 90% úspěšného obchodního jednání je založeno na vystupování obchodníka? A pouze z 10% je jednání o tom, co obchodník svému klientovi říká?

Ano, jsem o tom pevně přesvědčen. Můžeme mít obrovské znalosti, ale nepřekonáme-li bariéru klientovy nedůvěry, nebudeme mít ani příležitost mu říct, co mu nabízíme. Naše vystupování, chování v kanceláři nebo u stolu v restauraci, podání ruky, představení se, to vše utváří v klientovi dojem důvěryhodnosti, nebo zklamání. Pak můžeme předložit jakoukoli nabídku a klient ztrácí zájem.

Investujete? A do čeho (akcií, dluhopisů, podílových fondů, nemovitostí, komodit, či umění)? A proč zrovna do tohoto investičního instrumentu?

Investuji do akciových fondů, ale moc jim nerozumím, dám ve všem na rady svého finančního poradce. Byl jsem taky postižen ztrátami v důsledku finanční krize, ale nijak to nezlomilo moji důvěru v investice. Je to do jisté míry hra, výsledek není nikdy předvídatelný, závisí na ekonomickém vývoji, a to nejen u nás, ale třeba i v Americe. Člověk musí přistoupit na tuto hru a vědět, že jak mohu vyhrát a mít zisk, tak mohu i prohrát a utrpět ztrátu.

Jakým investičním pravidlem se řídíte? Raději vrabec v hrsti než holub na střeše, či potenciální zisk má vždy přednost před rizikem?

Nejsem kaskadér, jsem opatrný, volím konzervativní fondy. Snad jeden z několika může být dynamický, a tudíž rizikový, ale tam vkládám jen omezené prostředky, ten neslouží k uchování finančních rezerv, ale k ukojení „hráčské vášně“.

Dalo by se říci, že s Václavem Havlem jste velcí přátelé. Jak jste se vlastně seznámili?

Po revoluci, na podzim 1990, jsem začal pracovat v Československé televizi jako šéf domácího zpravodajství. Znali jsme se s Václavem Havlem, tak jako se zná novinář s politikem, setkávali jsme se při různých akcích, rozhovorech, společenských příležitostech. Po dvou letech si mě vybral za svého mluvčího. Navštívil mě v televizi a navrhl mi, abych pro něj pracoval. Ztratil jsem dech, ale během pěti vteřin jsem se nadechl a řekl jsem „ano“. Vůbec jsem netušil, co nová funkce bude ode mne vyžadovat, co budu muset umět, ale šel jsem do toho, protože vidina toho, že strávím část života v blízkosti tak výjimečné osobnosti, zvítězila.

Řekl byste nám, prosím, nějakou méně známou historku, spojenou s Václavem Havlem?

Před Vánocemi jsme vždycky natáčeli televizní pořad pro děti. Prezident si s dětmi moc vyprávět neuměl, snad proto, že neměl žádnou osobní zkušenost s dětmi. Trvalo obvykle dlouho, než se uvolnil a začal si s nimi přirozeně povídat. Jednou jsme vybrali pro besedu Dům dětí na Hradě, televize pozvala asi dvacet dětí, prezident si sedl mezi ně a vyprávěl si s nimi. Děti měly připravené i otázky a to vždycky tak, aby pořad působil výchovně a osvětově. Když padla otázka „Pomáhal jste slabším, když jste byl malý?“ jsme spokojeně pohlédli na prezidenta, to bylo přece jeho téma. „Ano, pomáhal jsem slabším vlastně celý život“, rozvyprávěl se prezident. „Zvláště ve vězení, tam jsem nestrpěl žádné bezpráví, děti.“ Dramaturg pořadu a režisér byli nadšeni. Až do chvíle, kdy prezident dovedl svoji úvahu do konce: „Nebyl jsem žádný silák, ale kdykoliv někdo někomu ubližoval, postavil jsem se mezi ně a zabránil jsem tomu, aby slabší trpěli. Víte, děti, když pomůžete slabšímu, rozlije se vám po těle takový hřejivý pocit, je to asi jako…jako když si dáte panáka.“ Tak tuhle větu jsme pak vystřihli.

Dagmar Havlovou považujete také za svou přítelkyni. Jak z odstupu tolika let, hledíte na její písknutí v poslanecké sněmovně?

Tenkrát jsem jí to měl za zlé. Byl jsem v hradní funkci, naší povinností bylo chránit důstojnost volby prezidenta ve Španělském sále, a když jsem slyšel hvízdnutí, málem jsem omdlel. Tohle se ještě nikdy v našem zákonodárném sboru nestalo, a navíc od manželky prezidenta! Dnes se na to dívám s větším odstupem. Viděl jsem to znovu ve filmu Občan Havel, a když jsem sledoval ty nenávistné výlevy republikánů, které tehdy Dagmar Havlovou vyprovokovaly k hvízdnutí, měl jsem chuť hvízdat taky, ty republikánské kecy si nic jiného nezasloužily.

O kom si myslíte, že ze současné politické scény má, či měl nejhorší společenské vystupování? A proč?

Politikové se učí za pochodu, což je škoda, měli by mít dost pokory k tomu, aby si zaplatili seminář etikety dřív, než vstoupí do veřejného života. Vrcholem noblesy je Karel Schwarzenberg, ten školení nepotřebuje, má za sebou sedm set let cviku… Doporučil bych takový seminář Jiřímu Paroubkovi, jeho občas povolená kravata nebo nerudné a podrážděné vystupování nepůsobí kultivovaným dojmem. Mirek Topolánek tady občas ujede, ale z něj cítím větší přirozenost chování a vůli se učit. Celkově mohu říct, že politikové se velmi zlepšili v oblékání, jen jim chybí větší šarm.

Co si myslíte o současném prezidentovi Václavu Klausovi? Ztotožňujete se s jeho názorem na globální neoteplování?

S prezidentem Klausem nesouhlasím prakticky v ničem, zvláště ne v jeho posedlosti vůči evropské integraci, ale občas mě potěší, třeba když odmítne podepsat nějaký zákon, který reguluje nadmíru a omezuje liberální principy, na kterých stojí moderní demokracie, nebo když se rozhodne, že nebude jmenovat soudce mladší třiceti let. I v pochybnostech, zda za globální oteplování může současná civilizace, s ním souhlasím.

Podporujete přímou volbu prezidenta?

Přímá volba prezidenta má svá rizika, jakkoli se zdá být nejdemokratičtější. Na základě čeho se rozhoduje volič? Na základě kampaní, u kterých platí, že čím více peněz, tím vyšší účinnost. Všimněte si, jak závratně stoupají náklady na volební kampaně, proč asi? Masírování voličů prostřednictvím masmédii je hlavním úkolem profesionálních týmů, které pracují s psychologií davu. Volič nemá možnost objektivně posoudit kvality kandidáta, rozhoduje se podle povrchních sympatií, dojmů, podle útržkovitých výroků v médiích, podle řečnických výroků v televizních debatách. S tím nic neuděláme, televizní svět druhé poloviny 20. století změnil voličské rozhodování. Prezident je moderátor politického života, měl by požívat v očích politických stran autoritu a úctu. Proto by ho měly volit zastupitelské sbory, potvrzuje se tím jen princip zastupitelské demokracie.

Věříte v Boha?

Ne, jsem racionalista.

Děkuju za rozhovor a přeji hodně pozorných posluchačů.

Autor: David Fábry

Přečtěte si také od autora: Interview s Danielem Kuchtou

Zdroj