Beer Sheva je hlavní město jižního izraelského distriktu a zároveň největší město Negevské pouště, často označované jako hlavní město Negevu. Má přes 185 500 obyvatel; dnes žijí ve městě především židovští imigranti z arabských zemí a z bývalého SSSR. Nechybí však ani Židé z České republiky.
Patří mezi ně Petra Linhová, hebrejsky Oranit Machluf. Narodila se v roce 1975 v Praze. Její otec pracoval jako rozpočtář v Metrostavu, matka je původním povolaním knihovnice, ale přes třicet let pracovala jako hospodářka v domově důchodců. Oba rodice jsou nepraktikující křesťané.
“Vychovávali mě i mého staršího bratra Michala v přesvědčení, že až přijde čas, zvolíme si v otázce víry svou vlastní cestu. Svých rodičů si nesmírně vážím za to, že mé rozhodnutí stát se Židovkou naprosto respektovali. Byli první, kteří mi po návratu z Londýna blahopřáli ke konverzi a měli z toho, že jsem si svůj sen splnila, opravdu upřímnou radost…”
Než však odletěla do Londýna, aby tam prodělala konverzi k judaismu, udála se spousta osudových změn. Po ukončení základní školy plánovala studium na střední knihovnické škole. Nebyla však přijata, takže se rozhodla pro knihařství. Od dětství milovala knihy a tato vášeň jí zůstala podnes. V roce 1993 obdržela výuční list a zároveň se přihlásila na dvouletou maturitní nástavbu. Našla si své první zaměstnání jako prodavačka v Himi’s Jeans-Kenvelo. Tato firma je izraelská – a právě tady se poprvé setkala s Izraelci.
“V květnu 1995 jsem odmaturovala. Zhruba půl roku poté jsem Himi’s Jeans opustila. V roce 1996 jsem si našla dočasné zaměstnaní jako kontrolorka v jednom z objektu Židovskeho muzea. V té době jsem se už učila hebrejštinu, takže jsem si mohla jazyk vyzkoušet přimo v praxi. Stále víc mě to do židovského státu táhlo. Navíc jsem měla neomezený přístup do všech objektů Židovskeho muzea. Dostala jsem se tak na místa na Starém židovském hřbitově, kam běžný návštěvník nemá přístup…”
Od roku 1997 pracovala ve společnost Matana, jež zajištovala cesty do Terezína, Plzně či Karlových Varů pro zahraniční turisty, vstupenky do divadel nebo prohlídky Židovského Města a obědy v košer restauracích. V Jubilejní synagoze poskytovala i výklad o historii synagogy. Zároveň začala studovat roční pomaturitní jazykovou nástavbu pro zdokonalení angličtiny. Od roku 2000 pracovala v luxusním obchodě Erpet na Staroměstském náměstí v oddělení skla Moser.
Po několika měsících získala Petra místo v obchodu společnosti Museum Shop přímo proti Staronové synagoze; šlo o prodej židovské literatury, suvenýrů a rituálních předmětů. Měla možnost plně využít znalosti angličtiny, hebrejštiny a částečně i ruštiny, jakož i znalost judaik. Obchod si po několika měsících převzalo Muchovo muzeum,
“V té době jsem se už připravovala ke konverzi v Bejt Simcha, ale chtěla jsem si ortodoxii vyzkoušet a rovněž mě lákala možnost studovat judaismus přímo v Izraeli. Nakonec jsem přijala nabídku svých česko – jemenských známých v Petach Tikve, kde jsem definitivně dospěla k názoru, že ortodoxní forma judaismu pro mě není přijatelná. Pobyt v této rodině byl ale jinak velmi přinosný. Ačkoli je paní domu Češka, mluvily jsme spolu skoro pouze hebrejsky, takže jsem se naučila zřejmě o hodně víc, než v původně plánovaném jazykovém kurzu v kibucu. Také jsem v této době dojížděla třikrát týdně do ješivy Maajan Bima v Jeruzalémě…”
Po návratu do Prahy pak v říjnu 2003 poznala Eliho, o několik měsíců později definitivně odjela do Izraele, kde se v listopadu 2004 vzali. V březnu 2005 se jim narodil syn Ovádija a v červnu téhož roku v Praze absolvovali i občanský svatební obřad. V Izraeli se po počátečních peripétiích usadila v Beer Shevě.
Poslední obyvatelé Beer Shevy byli Byzantinci, kteří město opustili v 7. století, po dobytí města Araby Beer Sheva rychle zpustla. V 19. století ji evropští cestovatelé popisovali jako zničenou, pouze s jedinou studnou a několika beduínskými obyvateli žijícími v blízkém okolí. O rozvoj města se začali starat až otomanští Turci na přelomu 19. a 20. století. Kvůli kontrole Beduínů postavili na konci 19. století policejní služebnu a později i železniční stanici se spojením do Gazy a Aškelonu. V průběhu britského mandátu nad Palestinou zůstala Beer Sheva malým administrativním centrem.
Podle plánu OSN z roku 1947 měla Beer Sheva připadnout budoucímu arabskému státu; během Války o nezávislost však Izraelci v říjnu 1948 město dobyli, když vytlačili egyptskou armádu, která ji obsadila v květnu 1948. V 50. letech Izrael vybudoval z Beer Shevy nové moderní město, v roce 1970 zde byla založena Ben Gurionova univerzita a od roku 1990 zažívá Beer Sheva výrazný nárůst obyvatel díky židovským imigrantům z bývalého SSSR. Po dlouhou dobu zde nebyly žádné teroristické útoky, 31. srpna 2004 bylo však ve dvou autobusech zabito 16 lidí, k útokům se přihlásilo hnutí Hamás. 28. srpna 2005 byli sebevražedným atentátníkem na autobusovém nádraží vážně zraněni dva příslušníci ochranky.
“Můj manžel dnes pracuje ve stavební firmě, já jsem doma s Ovádijou, který tak, jak to předepisuje i naše progresivní forma judaismu, absolvoval v osmém dnu svého života brit mila, tedy obřízku,” říká Petra – Oranit. “Naučila jsem se už docela dobře hebrejsky, každý měsíci chodím do posvátné očistné lázně mikve. Mé jméno Oranit vychází zřejmě ze základnu slova or, což si vykládám jako světlo víry…”
Je možné též vycházet ze slova ,oren´ – borovice, sosna. Vzhledem k tomu, že ženská podoba jména Oren bývá většinou Orna, přikláním se k první verzi – ,or´ – symbolizující světlo víry, jež se však do hebrejštiny překládá jako or emuna. Petra má i druhé jméno – Nofia. Původne plánovala Nofar – vodní lílie – rabínský soud jí však toto jméno neodsouhlasil. Navrhli jí jméno Nofia, z hebrejského nof – krajina, scenérie. Takže celé její hebrejské jméno zní Oranit Nofia bat Avraham – dcera Abrahámova podle praotce Abraháma. Všichni konvertité jsou buď ben/bat Avraham, dívky si mohou zvolit i bat Sara podle pramatky Sary.
A tak žije už čtyři roky v Izraeli. Češka, která konvertovala k neortodoxní formě judaismu. Má své přátele, s nimiž se seznámila v kurzech lidových tanců v Beer Shevě, starostlivého manžela Eliho, který je jí i synovi Ovadijovi oporou, stejně jako jeho rodina, která se do města přistěhovala v roce 1950 z Iráku. Patří k tzv. jehudei mizrach. Její tchýně Rachel pracovala několik let jako hospodyně u bývalého předsedy vlády Ariela Šarona.
“Hlásím se k tzv. progresivní větvi judaismu. Samozřejmě jsem vyzkoušela i ortodoxní směr, ale některé zásadní věci jsem nemohla přijmout za své – segregaci pohlaví, neaktivní roli ženy v náboženském i společenském životě komunity, bezvýhradné podřizení rozhodnutí rabína. Ke konverzi jsem se připravovala v Praze v reformní komunitě Bejt Simcha pod vedením masorti rabina Hoffberga, k rabínskemu soudu jsem šla v Londýně…”
Judaismus je pouze jeden, ale stejně jako křesťanství má několik směrů – ultraortodoxní, moderně ortodoxní, konzervativní a reformní. Oranit je velice šťastná, že se mohla stát Židovkou. Cesta progresivních Židů je jiná, než cesta ortodoxní, ale není horší ani lepší, než ta jejich. Neexistuje jen ta jedna jediná spravná cesta. Mnohým ortodoxním Židům schází respekt k ostatním judaistickým směrům. Jedná se zejména o charedim. Petra – Oranit je i členkou ZO Děčín. Židovská obec v Praze neortodoxní konvertity nepřijímá, takže kdo se chce stát členem Federace židovských obcí, musí si zažádat v Plzni, Děčíně, případně v Liberci…
“Krajní intoleranci ortodoxních fanatiků jsem zakusila na vlastní kůži. Nedělala jsem klasickou aliji do Izraele s pomocí Židovské agentury – pražská pobočka pracuje k uzoufání pomalu…”
Bylo to těžké, někdy si připadala, že se snaží rozbít hlavou zeď. Hlavně proto, že misrad ha – pnim odmítal uznat její reformní konverzi a ona zase odmítala plazit se před ortodoxními rabíny jen proto, abych mohla dělat ortodoxní konverzi, která by stejně byla jen formalní.
“Tři roky sloužil povinnou vojenskou službu jen můj manžel Eli, já se jí vyhnula, protože jsem se přistěhovala do Izraele, až když jsem byla věkově tzv. za limitem. Do armády musí narukovat ti, kteří v době přistěhování nepřekročili sedmnáctý rok svého věku…”
A jaký je její vztah k muslimům?
“Když jsem nedávno procházela islámskou částí jeruzalémského Starého Města, pozval mě jeden z muslimských obchodniků na čaj. Přišla řeč i na problém Palestinci versus Izraelci. Ten muž se napřed ujistil, že nejsem novinářka a nemám zapnutý diktafon, a potom mi odpověděl, ze proti Izraelcům a Izraeli nemá ani to nejmenší – naopak že je pod izraelskou správou mnohem spokojenější, než by byl v případně založeném palestinském státu na území Pásma Gazy. Bohužel, takovéto názory není v této společnosti radno vyslovovat nahlas..,” pokrčí rameny Petra – Oranit, jež se vždy napřed zeptá, jestli má někdo problém s tím, že je Židovka.
“Vzhledem k mému těhotenstvi jsme se nakonec s Elim dohodli, ze se necháme oddat konzervativním rabínem a potom uzavřeme občanský sňatek v zahraničí. Než jsem však měla pohromadě potřebné dokumenty, byla jsem v příliš vysokém stupni těhotenství, takže na odlet na Kypr nebo do Prahy ještě před narozením Ovádiji nebylo ani pomyšlení. Asi to zní směšně, ale když přišel syn na svět byla jsem podle židovského Náboženského práva vdaná, podle izraelskych zakonů svobodná. Ovadija, jemuž rodiče říkají Odi, tak neměl zpočátku vůbec izraelské občanství a v jeho dvoujazyčném rodném listě odmítli bez drahých DNA testů uvést jméno jeho otce…”
Jedenáct dnů po narození Ovádiji se ale stal zazrak – po šestileté diskusi se Nejvyšší soud Izraele rozhodl uznat konverze před reformním nebo konzervativním soudem, provedené mimo židovský stát. Necelé tři měsíce poté se nechali oddat v Praze a jakmile měli v ruce oddací list, obratili se na Centrum právní pomoci přistěhovalcům, působící v rámci Hnutí za progresivní judaismus. Rok poté, co si podali žádost, zvítězili. Spolu se synem byli uznáni za košer Židy a bylo jim automaticky uděleno izraelské občanství. Kdo pravdě přál, ten zvítězil…
“Šabat samozřejmě dodržuji, i když podle ortodoxních měřítek by to asi nestačilo. Mám na mysli, že např. nepoužívám časový spínač. Ale v žádném případě nemanipuluji s ohněm, nezapínám počítač ani televizi, nepoužívám mobilní ani jiný telefon, kromě případů nouze. Každý čtvrtek se dopoledne věnuji šabatovému vaření, v pátek dopoledne už jenom uklízím,” říká Oranit..
“Hodně si dávám záležet na prostírání svátečního stolu – manžel Eli si někdy dělá legraci, že je to u mě úplná obscese, ale krásně prostřená šabatová tabule se líbí i jemu. Nosím na šabat sváteční šaty, ale nikoho nenutím, aby mě v této věci napodoboval. Myslím si, že člověk by se měl o šabatu cítit pohodlně a ne sešněrovaně, jinak svátek svátků ztrácí na svém významu…”
Když jsem projížděl Beer Shevou na cestě do přímořského letoviska Eilat, nejjižnější části Izraele, měl můj autobus hodinovou přestávku právě v tomto městě v Negevské poušti. Vypadá jako běžné evropské město, barevné paneláky, vilky se zahradami a se slunečními kolektory na střechách. Energií se tam šetří, přesto kousek „za rohem“ je izraelské atomové tajemství i hacienda expremiéra Izraele Ariela Sharona.
Byl to zvláštní pocit, být tak blízko nejkontroverznějších staveb světa, nejvíc utajovaných. Cítil jsem divné mrazení v zádech, přestože na teploměru autobusového nádraží bylo 35 stupňů Celsia ve stínu. Za ten chlad mohla moje nejistota a obavy, jestli se na obloze neobjeví klikatící se bílá čára hamasovské rakety Kassam, kterou se z Pásma Gazy trefují právě na Beer Shevu…
Přemítal jsem, co mě vedlo už po několikáté do Izraele a jestli je to mé riskování rozumné…Pak mi to došlo, proč ta frustrace. Patrně jsem dospěl, dostal rozum a začal se děsil toho, že jako každý zuřivý reportér budu jednou naříkat: Co bych byl, kdyby neexistovala špatnost jiných? Rozhodl jsem se, že se už nebudu tak často vracet do ponurých končin, v nichž se vedly absurdní války, o nichž jsem psal ještě absurdnější zprávy.
Třeba jsem měl jen docela lidsky strach, že se ocitnu v nějakém izraelském autobuse, na který dostane zálusk islámský sebevražedný atentátník, čerstvý kandidát na post mučedníka s hvězdičkou.
Autor: Břetislav Olšer
Přečtěte si také od autora: Kovnerovi Mstitelé chtěli pomstu za šest milionů umučených židů
Žádný komentář