Minule jsme si položili otázku (mimochodem otázky, to je taky *jidiškajt !!),  zda *lajnovat poctivě celý siddur, anebo brát modlitbu patřičně hákem.

Zcela paradoxně vyšlo, že je to vlastně jedno, že jde spíš o přístup a příběh symbolů a hlavně o žízeň. Žízeň po komunikaci s tím údajně Neexistujícím.  Kdo žízeň nemá  a přesto *lajnuje, ocitá se  na hodně nahnilé lávce vedoucí přes propast formalismu. A naopak na formě  zase až tak nesejde, pokud se komunikuje.

Připusťme ale, že si někdo nechal namluvit, že „právě v sidduru je prostřeno skutečně bohatě lahůdek, které čistí střeva i mysl“ a skutečně si *siddurem zalistoval. Při svitu žárovek dnešní moderní doby, pochopitelně. K čemu se dobere ? K šoku!!

Ono to začíná, pravda, nevinně.  Rozespalé stvoření  nepochybuje, že existuje, že má tělo a ducha,  a že je mu, nevím proč, „vnucováno“, že má taky duši. No, no, no … (Pokud si  „moderní člověk“  dokáže bez racionálního úsměšku  přiznat takhle po ránu i tenhle detail, klobouk dolů!). Pak je mu připomenuto, že nakrásně i s tou duší zase  žádný extra „lumen“ není, i kdyby ho den co den zváváli ke švédským stolům (dříve to bývaly hrnce Egyptské, nepletu-li se!) obloženým šunkou, kaviárem a dary moře pro „jen pro V.I.P.“, ba dokonce (když se nám to teď pomalu  kulí k volbám) i kdyby byl jakkoli státotvorně činný, pořád je vlastně jen Nula a zítra tu už taky nemusí být… Nic nového pod sluncem. To tvrdí helénisticko-křesťanský model taky. Pravda ne tak mile, jako siddur, neboť teď  zrovinka narážím na pasáž *le-olam jehe adam mode al ha-emet  /Nikdy nedokážeme bejt dostatečně vděční za pravdu…/, po níž následuje *ribon kol-ha-olamim, v níž se doslovně a dost zgruntu vysvětluje, že  naše ambičky jsou celkem  „hevel“ /tj. na prd/, pokud rezignujeme na morálku a určitý přesah. To není „berlička na mindrák“, to je docela vážně míněné vybídnutí, abychom dokázali být pravdiví alespoň k sobě. Bez toho totiž paradoxně nemůžeme být svobodní. Dokud nejsi upřímný sám k sobě, říká siddur, nezkoušej milovat druhé. Protože bys jim lhal. Milovat ty druhé smí nejen  Mr. Jekyll v tobě, ale i Mr. Hyde …  Neodpustím si (protože *jidiškajt je krom jiného dokonalý trychtýř, kde se jeden symbol propadá do druhého) ještě jednu poznámečku, že totiž „hevel“ bylo taky jméno Kainova bráchy,  a jak to s Abelem /Nicotou/ dopadlo, to zná přece každý…

Po chvíli se ale svaté znaky razantně zmenší a komentátoři jen kuse poznamenávají: „Následují ustanovení o přinášení obětí v chrámu“. Inu, co jiného s nimi, to se dá skočit, že. Ale je to docela škoda. Příležitostně zkusím vysvětlit proč . . .

Neslazené ranní kafe pomalu dopito, práce nečeká a tak rychle dál… Díky za každé nové ráno a *Šema Jisroel a pak … PRÁSK ! ŠOK ! TO NE! –  A už hmatáme po mobilu a řešíme: „Sorry, šéfe, mám doma takovej menší problém, beru si dneska dovolenou…“, protože tohle si musí člověk fakt promyslet. Bezprostředně na *Šema totiž navazuje cosi, co už naše jakkoli smířlivé racionální Já prostě neskousne, pasáže *emet we-jaciv . . . /pravda je totiž,že…/

Budiž, může být pravda, že velký Šéf je skutečně Král, Skála a Záštita. Že je B-hem Jisroele a leccos pro Národ zařídil, ale dá se s čistým svědomím „odlajnovat“ pasáž: Mi-Micrajim, aniž by v duši nezavrtal červ pochybností, jestli to snad náhodou všichni ti Stürmeři i  novodobí náckové nemají až příliš snadné, když dostanou chuť kydat na Jisroel špínu? „Podívejte se, co je to zač, ti Židi. Samej podvod, samá válka, samý vraždění ve jménu národa. Vždyť i ve svejch modlitbách mají tolik nenávisti…!“  A nemají nakonec tak trochu pravdu ti, co krájejí Zákon na starý a nový a Všemohoucího na starozákonního B-ha Soudu a novozákonního Pana Lásku?  Řkouce: „Ale ten židovský B-h je tak  přísný, krutý a nesmlouvavý, takový žárlivec, který si nebere servítky, zatímco ten náš je Láska sama…“

Občas je to potíž, čteme-li: Je také pravda, že Ty jsi Jednička.  Jednička počátku a Jediný všech konců, vysvobodil jsi nás z Egypta, z toho hnízda zotročení. Pobil jsi všechny jeho prvorozené, zatímco svému prvorozenému si zjednal vysvobození, všechny jeho nepřátele přikryly vlny, ani jediný se nezachránil. PROTO ti vzdali chvály a velebili Tvé Jméno přinášejíce líbezné písně, chvalozpěvy, žehnání a díkučinění . . . No jestli Moše a zbytek národa velebili H-spodina jenom proto, že byli svědky vodního masakru, tak to tedy příliš radostné náboženství asi fakt nebude.. A narodí se otázka. Co já s tím? Jak se k tomu postavit? A „duše“ se ocitá na rozcestí, jako ostatně kdykoli, kdy vezmeme do rukou něco, co je psáno „hranatýma“. Má samozřejmě na vybranou. Schovat se do peřin fundamentalismu a odbýt tu otázku poukazem: „Takovi byli úradkové Nebes!“ Tím ale svoji vlastní otázku nevyřešil a *jidiškajt je přeci otázka.  Má také možnost schovat se do režného pytle pokryteckého fundamentalismu a spustit cosi o symbolech a obrazech, které znamenají víc, než co čteme. Podobně přeci přistupuje šedivý racionalista moderní doby i ke zprávě o stvoření a o neposkvrněném početí. Ale bude v tom skutečně pravdivý? Nezapomínejme ale na dvě pravidla: 1/ *Jidiškajt je mj. také paradox a 2/ Na nic se nechodí odprostředka.

To nudnik, ten to má snazší, protože si se svým siddurem rozumí. Ten ho četl už včera, kdy dnešek začínal, neboť jest přeci psáno : A byl večer a bylo jitro den první…  I při večerní cestě do Chrámu následuje hned za *Šema  naše kontroverzní pasáž *emet we-jaciv . . . /pravda je ,že…/ Její dikce je možná ještě o stupínek „drsnější“ : je pravda, že jsi dopustil, abychom pošlapali božiště  našich nepřátel, nechal jsi vzrůst náš roh nad hlavy těch, kdož nás nenávidí, pro nás jsi působil zázraky a mstil jsi se faraonovi skrze divy a zázraky uprostřed synů Chamových. Pobil jsi při svém Procházení všecko prvorozené Egypta a svůj lid jsi vyvedl … Kam? K čemu? —  Ke svobodě.  (cherus olam) Ke svobodě pravdy. Ke svobodě k pravdě. Jidiškajt je paradox.  A humanita.  V sidduru není psáno: „Egypt dostal na frak, tralala!“ To je naprosto nemyslitelné, protože Tóra učí: Kdo se posmívá chudému, útržku činí  Učiniteli jeho, a kdo se z bídy raduje, nebude bez pomsty. A také: Má jest pomsta a odplata. Souditi bude zajisté (jedině) H-spodin . . .  Siddur chce nudnikovi připomenout:  „Nikdy nedokážeme bejt dostatečně vděční za pravdu, už jenom proto, že to stálo takovejch obětí. Vždyť i andělé ronili slzy, že se kvůli odvaze k pravdě muselo utopit tolika Egyptskejch. Tak si konečně  ten přepych svobody vychutnej a řekni si pravdu o sobě do očí a říkej ji (o sobě) i ostatním. Jinak nemůžeš pokračovat v *korbanu, nemůžeš vyslovit slova *Tefily (= Šmone esre). A protože je jidiškajt trychtýř a protože nudnik plní svoji micwu o studiu Zákona, přeběhne mu mráz po zádech. On si totiž uvědomí, že  pokud nedokáže najít v sobě odvahu k pravdě, BigBoss spočítá právě jemu (!)  všechny ty egyptské utopence. Protože Sladkej požehnanej nerad likviduje svá stvoření jenom proto, aby někdo druhý směl hnípat v pohodlně zbabělém fundamentu, v neodvaze, v modernistické laxnosti. Nestačí bejt jenom slušnej, protože od Desatera, které tak nějak uznává i křesťanský svět, vede jen pouhých deset veršů  k jinému podivnému příběhu.

Jestliže koupíš k službě Žida, šest let sloužiti bude a sedmého odejde svobodný… Pakli by otrok řekl, miluji svého majitele a svoji ženu a děti (kteří dosud patří majiteli otroků) a proto nechci svoji svobodu, tedy postaví ho jeho majitel před H-spodinem, pak ho přivede ke dveřím a probodne mu ucho jehlou a otrok zůstane otrokem navěky… Ten si ale probereme jindy.

p.s. Pro snazší orientaci v židovské liturgii doporučujeme vynikající publikaci nakladatelství Bergman : Sidur Adir ba-marom. Její druhé doplněné vydání obsahuje vedle hebrejského textu i české komentáře a vysvětlivky a také český překlad uvedených hebrejských modliteb pořízený z angličtiny.

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si od autora: Koho nudí “nudnici”? (Umodlenci – část I.)