Budiž, dejme tomu, že v *sidduru  skutečně není nalinkována žádná zvrácená radost z krveprolití (respektive vodou zalití), které se přihodilo Egyptským.

Muži by se tedy  po stezkách hebrejských modliteb s  jakž takž  klidným svědomím vydat mohli (než zase  narazí na nějaký další nelogický střep), ale žena? Moderní žena? Nikdy !!! A to nemusí být zrovinka náčelníkem světového feminismu.  Ta židovská diskriminace!!! Navíc, jak už to tak chodí – s tou je zapotřebí se při studiu siduru porvat daleko dřív, než chlap narazí na ten nešťastný jásot nad utopeným Egyptem. . .

Hned po prvních ranních krůčcích – Pane Světů, duše (tj. jiskra života), kterou jsi mi dal je (přeci) čistá … se hroutí vesmíry každé rozumně uvažující ženy.

Díky, Stvořiteli, že si nejsme cizí (*še-lo asani nochri) – budiž!    Díky Tobě, Pane, že nám ukazuješ, jak cenná je svoboda (*še-lo asani oved) – jasně!! Ale to *še-lo asani išša !!! Že jsi mne nestvořil ženou? To je fakt předpotopní, hnusná, nedůstojná středověká diskriminace!!! Co si to o sobě ti chlapi spolu s pánembohem vůbec myslej? Že se my, ženské, budeme „milostivě“ modlit: „Díky Tobě, Stvořiteli, že jsi mne uplácal podle libé vůle své … ?  Ani omylem!“  — A siddur letí do kouta.

V lepším případě se v ženách probudí všechny Artemidy, Amazonky a Šárky, které v nich po středověkých minesengrech a po „zapškle“ měšťáckém 19. století vůbec zbyly, bouchnou pěstí do stolu a prohlásí: „Tak to ne. Žádnej jenom Abrahamův, Izákův a Jaakovův pámbů, pěkně taky Sáry, Rivky, Rachel a Lii! Jinak s váma nehrajem…“  (Ačkoli, kdoví, jestli by vůbec na nějakou společnou hru s „mužstvem“ přistoupily, kdyby si ke všemu ještě zalistovaly v *Kicuru, takovém tom židovském katechismu, kde mj. stojí to, že se chlap nesmí modlit, čouhá-li ženě jediný pramínek vlasů, že nesmí modlit, ani pokud jen slyší ženský zpěv, a že by měl dát zatraceně pozor, aby cestou z Domu Přímluv neprošel mezi dvěma fenami, dvěma sviněmi anebo dvěma ženami…)

Jenomže „všechno souvisí se vším“. Hebrejské baruch je tvořeno znaky bet, reš a kaf. Ty mají své symboly a svůj „příběh“. Bet je dům, vnitřní smysl; Reš se podobá temeni s kippou, a symbolizuje moudrost, logiku a vyšší poznání, Kaf je miska anebo dlaň. Příběh slova *baruch si už snadno zformujete sami. Vyslovím-li *baruch, což se z lenosti překládává: „Budiž požehnán“, ale přiznejme si, jak může taková hudečka jakou je nahá opice „žehnat“ Velkýho šéfa? Tedy vyslovím-li to, žádám vlastně: „Pane světů, dej, abych prozíravou logikou /reš/ pochopil vnitřní smysl /bet/ té konkrétní skutečnosti a dokázal podle toho konat /kaf-dlaň/.“  Každá *beracha, která není doprovázena činem, je jinak na baterky. Nevidím důvod, proč by chlapi ráno nemohli vyslovit: „Pane světů, stvořil jsi mne jako chlapa, dej mi, prosím, pochopit vnitřní smysl tohohle Tvého úradku a hlavně mi dej sílu, abych tedy jako chlap taky jednal“ —  a proč by žena nemohla vyslovit: „Pane světů, stvořil jsi mne podle své vůle jako ženskou, dej mi prosím pochopit vnitřní smysl…. atd.   – A platí-li navíc pravidlo, že celá ta tajemná tóra není nic jiného než „návod“ na praktický a praktikovaný život, stačí si jen vzpomenout na začátky vlastního rodičovství a podezření z diskriminace je rázem v tahu … Je běžné ráno. Stvoření vstává a stvořeníčko pláče.  Co dřív? Pozdravit Stvořitele nebo přebalit a nakojit stvořeníčko? Mám pocit, že to v tu chvíli u mámy vyhraje na celé čáře to stvořeníčko. Mimochodem chlapa jsem neviděl kojit, dokonce ani v tak zdařilém snímku, jako byl blahé paměti polský film Sexmise…   –  proto si občas říkám, že každý, kdo má s touto *berachou potíže, jakoby chtěl veřejně tvrdit, že kluci nemaj zvoneček a holčičky hambulku!  A už jsme si přeci řekli, že  Svatý    je ten poslední, kdo by fandil fundamentalismu a blbosti!

A jak je to s praotci,  pramatkami a Amazonkami? Jakého pámbíčka to vlastně oslovujeme? Je titulatura B*-h Abrahamův, Izákův a Jákobův skutečně jen „antifeministická“, předpotopní a diskriminační? …

Nemyslím, že by ženy měly být vyloučeny z liturgie, z talmudského vzdělání, z možnosti dosáhnout rabínského titulu či jenom z možnosti učit Zákonu své vlastní děti?  To je fakt středověk! Ale to ještě neznamená, že lze Svaté Jméno :   B-h Abrahamův, Jicchokův a Jaakovův  modifikovat na vytrucovanou variantu :  B*h (také) Sářin, Rivčin, Rachel atd.. Zaprvé to nic neřeší, za druhé je to fakt směšně feministní a navíc hrozí nebezpečí, že se modlitba časem neuvěřitelně protáhne.  Protože po pramatkách začneme  zakrátko zákonitě zmiňovat všechny ostatní, jimž Všemohoucí  taky patří, a  nakonec v rámci objektivity začne Pána Světů  titulovat : B*že Abrahamův … Sářin … Jehošuův, Muhamadův, Mormonův, Kleopatřin, Karkulčin,  kohoutkův a slepiččin.

Namítnete proč ne? Když je dost času. Ale nejde jen o čas, ale o férovou. Proč bychom to měli říkat. Jenom abychom dali najevo, komu Velkej šéf „patří“?

Nepatří nikomu. Ani Abrahamovi, Jicchokovi a Jaakovovi.

Zkusme se nedívat patriarchům jenom do rozkroku, ale spíš tam, kde se nosívají ty zvláštní – akumulátorům podobné krabčky –  *tefilin. Tedy na nástroje činu a nástroj mysli! Co je hlavním motivem pro Abrahama? Cesta. Kam ? Do Zaslíbené země.  A kromě motivu cesty je Abraham také nadmíru aktivní. Snad nejaktivnější, ze všech tří praotců. Všemohoucí pokyne „vyjdi“ a   „o dva verše později“ Abraham skutečně vyjde. Pravda, to ještě mohl být „kšeft“. Zaslíbení za poslušnost.  Ale Abraham aktivně řeší i spor mezi svými pastýři a pastýři synovce Lota,  vzápětí ho dokonce vojensky osvobozuje, aktivně klade zvědavé otázky samotnému Všemohoucímu – a to nejen v rámci minimálního počtu spravedlivých  v Sodomě a Gomoře, ale dokonce i při opakování zaslíbení a smlouvy.  Klasické skutky. Řekněme „aktivní skutkaření“ –  nesmlouvavá morální košérnost, které je Lidu smlouvy tolik vyčítáno a Lidem smlouvy naopak tolik, tolik ceněno ….

Jicchok je naopak pasivita sama. Dokonce i oženit ho museli přes *šadchena ! Ale jak ten dokázal milovat! Až do chvíle, než se navěky propadl do hlubokých očí  své milované Rivky, jen chodíval „v přemyšlování po polích“. Ale Jicchok miluje. Miluje svoji matku, vždyť poprvé, kdy se potěšil „po smrti její“ bylo tehdy, když si do Sářina stanu odvedl Rivku. Miluje otce, vždyť kráčí svými laskavými skutky přesně v jeho stopách a trpělivě obnovuje zařícené studny. A kolik lásky je v jeho požehnání oběma synům – samozřejmě s plným respektováním pravidel  *bechiry – prvorozenství …. A Jaakov/ Jisroel?  To je každým coulem „Chytrá Horákyně” mezi našimi Praotci.  Všechno tak napůl.  Všechno relativizuje. Všechno vyrovnává a všechno harmonizuje. Když musí z Kanaánu, tak vlastně z donucení, ale na druhou stranu “z donucení” k útěku před případným hněvem Ezau, kterýžto hněv zapříčinil plnou měrou sám. Ale zase ne tak docela, protože prvorozenstvím se nekšeftuje  a to s těmi kožkami vlastně doporučila maminka Rivka a  rodiče je potřeba poslouchatí: Cti otce a matku….  I jeho komunikace s Nebesy není zdaleka tak přímočará, jako komunikace Abrahamova.  Jak nonšalantně řeší epizodu (jistě bolestnou) při poškvrnění Dinah a jak šalamounsky odpovídá faraonovi ohledně svého věku…

Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba není žádný historický bůžek, hliněný dědek na kterém lze jako na Perunovi zakládat cosi jako rodovou tradici. Titul neříká, čí je. Ale jaký je. Je neměnný a otevřený  všem. Stejně tak aktivním, jako pasivním i těm na středu. Jen proboha nebejt všichni podle jediného mustru. Všechno má své kouzlo a kažá existence je legitimní.  Stejně tak ani ženská není něco méněcenného, jakýsi nosič pánových zavazadel, jeho případný majetek (i s tučným věnem pro Maryšu) – je to plnohodnotná bytost osvobozená od některých náboženských obligací a odsouzená k lásce. Kterýžto ortel ji ale v drtivé většině případů naplňuje!! Tak jakápak diskriminace? Jen tichý a obdivný respekt vůči ženskejm. Dost na tom, že ráno vstanou, přebalej mimčo, popovídaj si s nebesy “po jejich”, učešou vlasy, zazpívají si a pak jdou taky do fachy, z práce pro děcka, uvařej a večer jsou ještě k mání. A když to docvakne oběma stranám, pak duše všeho živého může bez jakýchkoli pocitů diskriminace a nepatričnosti vyslovit onen titul: B*že Abrahama, Izáka a Jákoba …

A co ten váš? Pro sichr prozatím zahalený v oparu moderní nejistoty? Aktivní, pasivní, židovský, staromódní anebo dokonce předpotopní?  Bůh je  ovšem vlastně jen život a přístup k životu. Nejsme zdaleka jen to, co jíme, ale take jakým způsobem konzumujeme. Svůj život I pánaboha. A harmonizovat je záslužnější než rozdělovat, škatulkovat a probíjet se silou …

Autor: Jaroslav Achab Haidler

Přečtěte si také od autora: Riskantní reklamace

Přečtěte si také: Krvelačný Jisroel (Umodlenci – část II.)