Ve všech náboženstvích existuje cvičení, ve kterém člověk promeditováva  vlastní smrt – již od  Adama: “Prach si a v prach se navrátíš.“

Meditaci o smrti nalezneme ve všech náboženstvích. Kličový význam ke smyslu její praktikování podáva původně filozofická  cesta Šákjamuni-buddhy (nebo též Siddharty Gótami) k tzv.osvícení. Poprvé se Siddhárta  jako malý nepálský princ vážně zamyslel nad životem ve svých sedmi letech při každoroční zemědělské slavnosti, kdy spatřil, jak červa vyoraného pluhem sezobl a pohltil pták číhající poblíž. Toho dne pochopil, že většina tvorů na zemi musí požírat jiné tvory pro své přežití a jejich existence tudíž závisí na utrpení ostatních.

Absolutní zlom v životě prince Siddhártu však znamenala jedna z prvních vycházek za hranice paláce. Během tohoto výletů spatřil tehdy postupně nejprve ubohého nemohoucího starce, poté člověka sužovaného zlou chorobou a nakonec rozkládající se mrtvolu.

Když po letech založil první mnišské společenství na světe, vratil se k rozhodujícímu zážitku z mládí , pro který opustil královsky palác, aby se vydal na pouť za hledáním pravdy o smyslu život. Údajně vedl učeníky své k prázdným výkopaným hrobům, nad kterými měli za úkol v představě meditovat nad vlastní rozkládající se mrtvolou. Měli tak z pozice nestranného pozorovatele nabývat odpor  adhezi  k vlastnímu tělu a tím se osvobodit od  lpění na jeho pomíjivé existenci.

V křesťanství je meditace o smrti místo introspekce podnětem, impulsem k dílu. Ve výrocích Otců pouště čteme: : „Jeden bratr se zeptal Otce Mojžíše: „ Vidím před sebou úkol, který nemohu splnit. „Tu mu stařec pravil: nestaneš – li se mrtvolou jako pohřbení, nezvládneš jej“ (Apophthegmata  Patrum 577).“

Představme si, že bychom pár dní leželi v hrobě. Co všechno bychom asi v tomto hrobě zanechali? Všechno, co je na nás mrtvé, co je nesmyslná prítěž: majetek, který stále s sebou vláčime (Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?- Lk.12,20), mínění, na nichž lpíme, role, které hrajeme, masky, které nosíme , to vše by od nás odpadlo (Běda, když vás budou všichni lidé chválit – Lk.6,26  ). A mohli bychom z hrobu vyjít jako noví lidé.

Měřítka správneho, pravdivého života by se v hrobě napravila. Vše nepravé by v něm odpadlo. Cílem cvičení, ve kterém si člověk představuje, že leží v hrobě, je uschopnení ke zvládnutí nějakého úkolu. Představa, že ležíme v hrobě, není něco, co by chtělo oklešťovat naší vitalitu, nebo nás zúžit. Smrt nás chce uschopnit k životu –  je to pomoc, abychom získali pravý, nefalšovaný život uprostřed našich úkolu, uprostřed všedního dne. Oči, ktere neviděli – opět  vidí; uši, ktere neslyšeli –znovu slyší;  nohy, které nechodili – chodí a ruky, ktere nehmatali – pracují.

Benedikt z Nursie ve své řeholi žádal, aby mniši  měli denně před očima svou vlastní smrt (RB 4,55). Tento požadavek prošel později v nejpřísnější řeholi kartuziánů k pozdravení  Memento mori  (=pamatuj na smrt).  Tímto pozdravem kartuziáni přerušovaly celoživotní slib mlčení. Jako by tím dali všem lidem na zřetel, že někdy je mluvit právě tak důležité, jako mlčet: Memento moriendum esse! – Pamatuj, že jsi smrtelný! – každou hodinou, minutou, ba i  i vteřinou jsi blíže ke smrti a nelze jí (tu  vteřinu) odložit a ani uspíšit…

Z výrocích Otců pouště se nám zachoval zajímavý výrok o smrti mlčením: „ Jeden bratr přišel k egyptskému Otci Makariovi a řekl mu: „Otče, řekni mi jedno! Jak mohu dosáhnout spásy?“ Stařec ho poučil: „Jdi k hrobům a vysmívej se mŕtvým!“ Bratr tam tedy šel, vysmíval se a házel kamením. Pak se vrátil a podál Otci zprávu. Ten se ho zeptal: „A oni ti neřekli nic?“ Odpověděl: „Nic.“ Tu mu řekl stařec: „ Jdí tam zítra opět a chval je!“ Bratr tam šel a chválil je: „Apoštolové a spravedliví!“…I přišel ke starci zpět a řekl: „Chválil jsem je!“ A on se zeptal: „Nic Ti neodpověděli?” Bratr odpověděl: „Nic.“ Tu ho stařec poučil: „Ty víš, jak jsi je zhanobil, a neodpověděli ti a jak jsi je velebil a oni ti neřekli nic. Takový musíš být i ty, chceš-li dosáhnout spásy. Buď mrtvolou a nedbej ani na lidské bezpráví, ani na lidskou chválu jako mŕtví a budeš spasen!“ (Apophthegmata  Patrum 476)

A jak je to s meditaci o smrti v islámu? V  islámu se v meditaci při vzpomínke na smrt  přenáši pozornost na uchopení   toho, co o smrti říka Bůh: “Hle, přísahám při dni zmrtvýchvstání a při duši, jež stálé výčitky si činí! Myslí si člověk snad, že neshromáždíme jeho kosti? Však ano, a dokonce schopni jsme sestavit jeho prsty!”(Sura 75,1-4)Muslimové spájají smrt se vzkříšením  těla a zúčtovánim toho, co v něm  kto udělal: „V ten den bude člověku sděleno, co zavčas učinil a co zameškal.”(Sura 75,13) A v Koránu jsou k tomu verše,  co mají muslimové včas udělat: „A odkázal víru tuto Abraham synům svým, a také Jakub pravil: „Synové moji, Bůh pro vás věru vyvolil náboženství, a proto nesmíte zemřít, aniž se do vůle Jeho odevzdáte!“ (Sura 2,132)”, „Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali! (Sura 3,102). “

Autor: Igor Ahmed Harničár – Dietrich

Zdroje:  životní energie.cz

Anselm Green: O mlčení